ČEKANČÍ BLŮČEK, aneb Zápisky egomaniaka

Takovej velikej dům


Byl to takovej velikej starej dům. Vila zazobanců z dvacátejch let. Dole ordinace a byt pro personál, nahoře bydlení pro panstvo. Veliká zahrada. Mramorový schodiště s mramorovým zábradlím po kterým se krásně jezdilo dolu. Nahoru ne.


Když dědečka indiáni vyhnali z jeho vily v Rakovníce a zrušili mu právnickou praxi, ubytovali ho v patře týhle vily. Taky tam bydleli domácí, kterým jsme platili činži. A dole, kde už nebyla ordinace, to dá rozum, lékaři ordinovali na poliklinice, bydleli ještě dvě rodiny, jednu si pamatuju, protože k nim na prázdniny jezdila vnučka, která měla rodiče u baletu Národního divadla a tančili v Prodaný nevěstě a její tatínek odemyká vrata ve Zlatovlásce, ale není v titulkách. Taky měli jednu mladší dceru a ta si se mnou hrála a jednou mě pozvala na oslavu šestnáctých narozenin, bylo to skvělý, spousta holek a kluků a hráli si se mnou a na pohádky.


Měli jsme tam velikou kuchyň a balkónem dokulata, uprostřed kuchyně stál stůl u kterýho se ve všední dny jedlo a když se u něj nejedlo, honila mě okolo něj babička s vařečkou. Většinou jen tak, nepamatuju si, že bych někdy něco provedla. Taky tam byl druhej velikej stůl, takzvanej pracovní stůl, kterej měl veliký šuple, v něm byly schovaný dva dřezy a v těch myl dědeček nádobí. Vedle bylo umyvadlo ve kterým jsme se ve všední den myli. To mě děsně nebavilo, stála jsem na židli a dědeček mě myl žínkou a já, když jsem byla hodná, jsem ho přemlouvala, abych se nemusela mejt. "Nebo aspoň zuby si nemusim čistit, viď, dědečku!" vždycky jsem musela.


V neděli jsme se chodili koupat k domácím. Měli v kuchyni vanu. Dědeček načepoval do tý vany deset centimetrů vody a nejdřív jsem se vykoupala já. Když mi myli hlavu, mohla jsem si plácnout na oči mokrou žínku, aby mě neštípal šampón, ale stejně mě vždycky štípal. Pak se vykoupala babička a dědeček nakonec.


Taky záchod byl u domácích. S dřevěným prkýnkem. Bylo to přes celou chodbu a já se bála, hlavně v noci. V noci jsem nesplachovala. Bála jsem se, že když spláchnu, vyskočí z vody příšera a sebere mě. Ve dne jsem splachovat musela, domácí by si šla stěžovat babičce a bylo by zle. Aspoň jsem splachovala ze strategickýho místa ve dveřích, ještěže šňůra od splachovadla byla dlouhá a pak jsem běžela, jako střela. Přiběhla jsem udejchaná tim strachem, tak daleko to zase nebylo. Až budu bohatá, koupim si dřevěný prkýnko.


Vedle kuchyně byl obývák tak velikej, že se do něj vešlo i křídlo. Myslim jako koncertní křídlo. Musela jsem cvičit každej den půl hodiny. Natahovala jsem si budíka a jak cinknul, práskla jsem víkem a byla jsem pryč. Taky tam byl velikej jídelní stůl u kterýho se scházela celá rodina. A bylo nás opravdu hodně. Hlavně o Vánocích. Řekla bych tak okolo dvaceti, ale nechce se mi to počítat. Ten obejvák byl fakt velkej.


Ale ložnice taky. Všichni jsme se do ní poskládali. Bylo v ní stabilně šest plnohodnotnejch postelí, žádný lehátka. Když o tom tak přemejšlim, asi jsem zničila babičce a dědovi erotickej život. Většinou jsem spala s nima. Taky v ní byl krb, mramorovej, ale v něm se netopilo, topilo se v kamnech uhlím. Dál tam byl psací stůl, u kterýho jsem se učila, teda měla jsem se učit, vlastně jsem si tam jen tak někdy načmárala úkoly, spíš jsem ho měla na malování, a knihovna. Hodně moc knížek. Dědeček mi vždycky nějakou knížku doporučil ke čtení a mně se nelíbila a četla jsem stejně dál Ferdu mravence. Vlastně první knížka, kterou jsem přečetla byla o Hupíčkovi, Hopíčkovi a panu kormidelníkovi, ještě jsem nechodila do školy. Ale ona měla málo písmenek.


Obývák a ložnice byly oddělený francouzskýma dveřma. Pro nezasvěcený: francouzský dveře jsou dveře přes celou zeď, celý prosklený a skládací. Ty dveře se večer zavřely a natáhl se přes ně závěs. Aby mě nerušila televize a hlahol v obýváku. A já dlouho do noci seděla na stoličce u toho závěsu, maličko poodhrnutýho a koukala jsem na televizi a pozorovala hlahol. Když na to babička s dědečkem přišli, začali dávat závěs z druhý strany. To jsem potom musela lezt na prádelník.


Když jsem se od babičky a dědečka odstěhovala, přestěhovali se do menšího bytu na nábřeží. Nebyl tak krásnej. Bydlel tam s nima babičky švagr, protože byl sám a neměl se o něj kdo starat, když mu zemřela žena, babičky sestra. Pak umřel dědeček a švagr dostal dvakrát mrtvici, tak ho dali do domova a babička si našla byt v Praze, ve kterým bydlim dodnes. Vůbec není krásnej. Byl celej vymalovanej latexem a na záchodě na umakartových stěnách bylo nalepeno dvaadvacet různobarevných umělohmotných háčků.


Před několika lety jsem se na ten starej dům byla podívat. Je v něm zase ordinace praktického lékaře a kolem je pořád ta krásná zahrada, i když už není tak veliká. Altánek se zřítil a houpačka už tam nevisí, asi nemaj malý děti. I ten dům je menší, možná už by se do našeho obýváku klavír nevešel. Seděla jsem na schodech a brečela jsem. Nemůžu jít dovnitř, lehnout si na svou starou rozvrzanou postel, ze který lezou péra a vzpomínat. Nemůžu opravit altánek, aby se v něm zase dalo sedět a povídat odpoledne u kafe. Smim jen sedět venku na schodech a vzpomínat, jak moc jsem tam byla šťastná a jak moc mi to chybí.


A pak se mi o tom domě zdálo. Přistěhovali jsme se tam s manželem a dcerou. Byl renovovanej, krásně vynovenej, byl tam krytej bazén a volejbalový hřiště a babička nás vítala na mramorových schodech, pohladila mě po tváři, naši holčičku taky, usmívala se a řikala: "Budete tu šťastný" a já věděla, že budeme.  


 

05.10.2007 14:48:23



Komentáře

0 komentářů:

přidat komentář

<< úvod

© 2007 copyright - relevantní autor všech článků jsem jen a jen já blog.txt.cz

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se