ČEKANČÍ BLŮČEK, aneb Zápisky egomaniaka

Pietní - post mortum

     Viděla jsem holčičku na břehu nějaký vody. Stála tam, jako by byla připravená skočit. Dívala se na hladinu a asi přemejšlela, jestli ji tam okouše nějaká havěť, nebo jestli vyplave nahoru, až dostatečně nabobtná. Postavila jsem se vedle ní a vyprávěla jsem jí, jak jsem dostala novou postýlku, když jsem byla asi tak stejně velká jako ona.

     Ta postýlka visela asi pět metrů nad hladinou nějaký takovýhle vody. Maminka byla moc pyšná, jakou mi koupila hezkou postýlku, „Byla děsně, ale fakt děsně drahá!“ řikala známým, který se přišli na tu mou novou, krásnou postýlku podívat. Pak byl večer a maminka mě pohladila, dala mi pusu na dobrou noc a řekla: „Běž spinkat, miláčku, už je čas“ a já jsem se vyškrábala nahoru a zjistila jsem, že ta postýlka je jen rám a prostěradlo, že nemá matraci, ani nic jinýho, na čem by se dalo ležet. Podívala jsem se z tý vejšky dolu a tam stála moje matka s laskavým úsměvem ve tváři a všichni ti příbuzní a známí a dívali se na mě, jak si lehám do tý nový, krásný a děsně drahý postele, kterou mi moje maminka koupila.


     „Ohlodaj tě, nevyplaveš,“ řekla jsem holčičce a šla jsem domů.


     Šla jsem po cestě mezi panelákama, každej den tudy chodim nakupovat, je tam hřiště, je tam pískoviště, skluzavka a houpačky…zastavila jsem se a dívala jsem se a řikala jsem si, jak to je dávno, co jsem sem chodila se svejma dětma hrát si. Jak když byly hodně malý, držela jsem je celou dobu za ručičku, když jely ze skluzavky a pak se jednou pustily a jezdily samy a pak mě jednou už nepotřebovaly… lehla jsem si na ten kousek trávy mezi panelákama a vzpomínala na ně. Sluníčko svítilo, lítaly mouchy a jinej hmyz, bylo vedro, docela fakt dobrý počasí na vzpomínání. Když jsem se propracovala k tomu, že už jsou velký a skvělý, moje děti, najednou jsem si uvědomila, že vzpomínám na někoho, kdo není a nikdy nebyl. Může mít člověk vzpomínky na něco, co není? Jedno moje dítě jsem spláchla do hajzlu. Teda myslim si to, protože ze mě vypad fakt velkej kus na to, aby to bylo od krámů, šplouchlo to a já se bála podívat a spláchla jsem to, to už byl asi třetí den, co jsem seděla na záchodě, protože jsem pořád krvácela a strašně mě to bolelo, tak mě napadlo, že to fakt nebudou krámy a taky že už to přejde, když to vypadlo, ale nepřešlo…nikdy jsem to dítě nedržela za ruku, ale mám ve vzpomínkách celej jeho život.


     Zvedla jsem se a šla jsem zpátky za tou holčičkou, cejtila jsem, že mezi ty paneláky a dětská hřiště prostě nepatřim. Ještě tam stála, na břehu tý mrtvý vody. Vzala jsem ji za ruku, možná že ona byla moje vzpomínka, možná že mi byla i podobná a možná že byla já, nebo moje dítě, který jsem spláchla, vzala jsem ji za ruku a skočily jsme. A jak jsme padaly, kolem lítaly vrány chechtavý a chechtaly se, že jsme v životě nic nedokázaly, jen skočit.

     Jednou možná vyplaveme ohlodaný, chtěla bych bejt se svou dcerou společně aspoň ohlodaná, vyplaveme a lidi se seběhnou a budou řikat: "To je matka a dcera"
05.10.2007 14:47:41



Komentáře

2 komentářů:
  • včera 17:37, zdekar

    Renée I. Proč mám číst je dvakrát? či snad stereo jsou? nebo si mám jen hrát? s Tvou předlouhou větou? ZN

  • 16.11. 10:26, Stračena

    Nemusíš na sebe hned všechno prásknout, bobinko! :-) Vypadá to tu dobře - až na toho malýho pinďoura :-)


přidat komentář

<< úvod

© 2007 copyright - relevantní autor všech článků jsem jen a jen já blog.txt.cz

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se