ČEKANČÍ BLŮČEK, aneb Zápisky egomaniaka

Tanec


Padá sníh.
Hází po mně barevný jiskřičky.
Užívám si ho, u nás je sníh vzácnost, kór ten bílej, brzo ho rozšlapeme a rozjezdíme do černata. Mám z něj radost, jako malá holka, beru ho do rukou a vyšlapávám do něj srdíčka.
„To je počasí, viďte, to je hrozný, už aby ta zima skončila“
Sousedka jen prošla, touhle větou si splnila svou denní normu pesimismu a s radostným výrazem odhopkala do krámu. Oprášila jsem si sníh z rukavic a nohavic a šla jsem tam taky. Plnit povinnosti.

Kvetou sedmikrásky a pampelišky, všude už je cejtit zelená, protepluje se, miluju jaro, tohle brzký jaro, ve kterým se raduješ z každýho zelenýho pupínku na větvičce bezu, ve kterým sundaváme kulichy a rukavice, ale ještě si necháváme kabáty a teplý bundy, tohle brzký jaro ve kterým se těšíme na léto.
„To je počasí, viďte, už mě ta zima unavuje, už aby bylo léto.“
To sdělení mě překvapilo a nechápavě hledim na toho, kdo jej vyřkl. Jen prošel okolo, jen si řekl, co chtěl a zase zmizel, asi šel pro děti do školky. Zavřela jsem okno a přiložila do kamen.


Sedím na balkóně, tvář nastavuju horkýmu letnímu slunci a za zavřenejma víčkama vidím moře, písek, loďky, melouny, víno a frapíčko. Udělám si ledovou kávu, ale frapé to není, tu pěnu nedokážu. A zase si sednu a těším se na dovolenou. Sluníčko peče, vítr nefouká, ani auta nejezdí, taky v tom letním parnu jezdim radši metrem, je tam chladno.
„To je počasí, viďte, ani se to nehne, ani se to nehne, už aby bylo po těch parnech.“
Že to ty lidi baví! Kruci vždycky mi všecko někdo zkazí! Neodpovim a naštvaně vypiju kafe na ex. Teď mě ještě nekleplo.

Větve stromů už jsou zase holý. Přišel podzim. Padá voda. Není to ani déšť, prostě padá voda. Drobounký kapičky se snášej k zemi, aby promáčely všecko, co jim přijde do cesty. Miluju, když padá voda. Uklidňuje mě to. Hledím na nebe se zvrácenou hlavou a pozoruju maličký duhy okolo každý kapičky, který se vytvářej ze světel pouličních lamp. Nohy se při chůzi měkce boří do spadanýho listí. „To je ale krása, viďte!“ oslovuju pani, která jde proti mně „miluju tohle počasí, kéž by nikdy neskončilo!“ paní na mě vyděšeně zírá, dokonce se zastavila „podívejte se, jak se ten déšť třpytí ve světle!“ Paní na mě chvilku kouká a pak zakloní hlavu a nastaví vodě tvář. Usměje se doširoka, roztáhne ruce a začne se točit dokola, jako já.

04.10.2007 10:50:28



Komentáře

0 komentářů:

přidat komentář

<< úvod

© 2007 copyright - relevantní autor všech článků jsem jen a jen já blog.txt.cz

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se