ČEKANČÍ BLŮČEK, aneb Zápisky egomaniaka

Nespi, dědku


     Vždycky jsem si myslela, že moje samota je zlá, moje samota mezi lidma, když moje srdce tluče v jiným rytmu.
     S tebou jsem byla sama trošku míň, dědku. (Pamatuju si, cos mi řekl jako první, když jsme se potkali, bylo to počátkem léta 2002, byla jsem nešťastná a smutná a zlá, lidi mi tu zlobu vraceli a tys řekl: „Myslim, že spíš potřebuješ obejmout.“) Když jsem nemohla v noci spát, posílala jsem SOS a tys přijel. Nebo nepřijel, třebas jen zavolal. V posledním roce už jsi většinou ani nevolal, ale přesto jsem ti psala, protože jsem věděla, že tam někde jsi a že na mě myslíš. Věděla jsem, že mě máš rád a že v noci taky nespíš. Věděla jsem, že jsi nemocnej. Jasně, že jsem to věděla, když jsi byl tehdá v tý nemocnici, prožila jsem si první peklo, když jsem týden nevěděla, co s tebou je. A když jsi pak napsal, kde jsi a že máš nemocný srdce, ten strach už se mnou navždycky zustal. Mně s tebou bylo tak dobře, protože jsi vždycky věděl, co na mě platí. (Rozdělovals nám role: „Ty jsi chytrá, ty budeš myslet. Já budu řídit.“ Smáli jsme se tomu, mně to lichotilo, a ty jsi byl daleko chytřejší, než já.) Milovala jsem tvoje starý ruce, byly silný a pevný. Milovala jsem tvý lži, protože jsi jima byl nedokonalej. Milovala jsem tvý mindráky, protože jsi jima byl lidskej. Bál ses svýho stáří, ale oslovení „dědku“ jsi měl rád („Ty mi napíšeš: Nespi, dědku! a já jsem šťastnej“). Ale pro to tvý stáří a pro to tvoje nemocný srdce jsme se vídali míň a míň. („Já ti nebudu bránit v životě, ty jsi mladá, krásná a zdravá a já jsem starej, vošklivej a nemocnej.“ A taky že jsi ztratil schopnost erekce a přišel sis málo chlap. Ale i tak bylo milování s tebou jako ohňostroj, to ty tvý ruce, silný a velký.)


     Od ledna jsem o tebe měla strach, protože mi z tvýho telefonu odpovídala tvoje žena. Od ledna jsem se bála dozvědět, jak to s tebou je. Ale pak jsem už sesbírala odvahu a dala jsem tvoje nacionále kamarádce, aby mi zjistila na evidenci obyvatelstva, jestli žiješ. Napsala hned v pondělí: „Je mi líto, mělas pravdu, dědek umřel. 24.12.2006.“ Od tý doby nespim. Celý noci s tebou mluvim. Včera jsem napsala tvý ženě, přišlo mi strašně líto, s jakou nenávistí o tobě mluvila tři týdny po tvý smrti. Napsala jsem jí, že jsem nebyla ani flirt, ani milenka, že jsem byla přítel a že tys o ní vždycky mluvil s úctou (myslim, že to, že jsem milenka byla teď je vedlejší a někdy se lhát musí a tys o ní opravdu vždycky mluvil s úctou). „Ten člověk mě nezajímá“ odpověděla mi „nechala jsem ho v pohřebním ústavu, ať si tam s nim dělaj, co chtěj a já doufám, že se smaží v pekle. A ty seš asi pěkná chudinka a mrzák, že si nemůžeš najít normálního chlapa.“ Nebylo to všecko, měla takovejch chuťovek hodně. Myslim, že jsem ti tim moc nepomohla, jen jsem zvedla stavidla její zášti. A tak teď sedim doma potmě, nemám komu zavolat a myslim na tebe. Myslim na to, že jsi sám, někde na polici v krematoriu, že tvoje rodina tě nenávidí a já na tebe nemůžu. Napsala jsem jí, ať mi tu urnu dá, že se o tebe postarám, ale odpověděla, že mi tu radost neudělá. Jako by šlo o mou radost. 
     Vždycky jsem si myslela, že moje samota je zlá, moje samota mezi lidma, když moje srdce tluče v jiným rytmu. A teď se propadám do tvý samoty, do samoty popela na zaprášený polici, do samoty, ve který netluče žádný srdce. Do mrtvý samoty uprostřed nenávisti. Tak doufám, že je někde to světlo a tobě je to už fuk. (Ale moc tomu nevěřim a tak nemůžu spát…volám SOS, nespi, dědku, je mi smutno, přijeď…)

04.10.2007 10:44:01



Komentáře

0 komentářů:

přidat komentář

<< úvod

© 2007 copyright - relevantní autor všech článků jsem jen a jen já blog.txt.cz

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se