ČEKANČÍ BLŮČEK, aneb Zápisky egomaniaka

Strašidla


     „Vy jste asi opravdu hodně sama,“ řekl pan doktor a prohrábnul si vousy. Je krásnej pan doktor, fakt je, černej myslivec, jenom oči má zelený, kdypak jsem to zjistila, že šílim ze zelenejch očí?

     „Já nejsem sama, pane doktore, jsou se mnou na každým kroku, zabydleli se u mě doma, už kdysi, ještě když jsem byla holčička a bydlela jsem u babičky, to jsme měli jenom jednoho v záchodě, vždycky se rozčílil, když jsem spláchla, rozčílil se a šahal na mě z mísy. Nesplachovala jsem a rozčilovala jsem babičku. Ten z pod postele byl u babičky jen někdy. Nevysledovala jsem, jestli měl nějakej důvod proč přijít, jako jestli třeba vždycky, když jsem zlobila. Jen si pamatuju, že někdy pod tou postelí byl a jindy ne. Když jsem ale byla celá přikrytá, když mi nekoukal z pod peřiny ani kousíček, tak na mě nemoh´. Nemohla jsem pod peřinou dejchat a bylo mi šílený vedro, ale byla jsem před nim chráněná. Do novýho bytu k mámě se přestěhoval už nafurt. Taky dostal konkrétní podobu, od tý doby vim, jak vypadá. Je průhlednej, jako z vody, ale kdyby byl z vody, nebála bych se, vody se nebojim. Je jako chobotnice, jak se musí vejít pod každou postel, ve který spim. Nemám ho ráda a on mě taky ne, dodnes jsme si k sobě nenašli cestu. A nemá rád, když nejsem sama, jakmile se mnou někdo v tý posteli je, tak je fuč. Přestěhoval se se mnou i do Prahy. Vyhodila jsem postel a pořídila jsem si matrace na zem, ale on se nasoukal i tam. Vidíte, pane doktore, pak prej jsem sama. Do novýho bytu k mámě si přivedl společníky. Jeden se nastěhoval do peřníku. Je to takový chlupatý monstrum, něco mezi medvědem a chlapem, má obrovský tlapy s dlouhatananánskejma drápama. Bojí se jinejch lidí, šmatá těma drápama jenom po mně. Do Prahy se mnou taky přesídlil a když jsem vyhodila peřník, zabydlel se za záclonou. Sedí tam a čeká. Jenže se přepočítal, já v noci za záclonu nelezu. Má vztek, kdybych tam někdy vlezla, špatně by to dopadlo. Uvažovala jsem o tom, že sundám záclony, ale co by se dělo, kdyby potom neměl kam jít? Třetí je ve skříni. To je mrtvolák. Takovej ten klasickej mrtvolák s kruhama pod očima a uhnívajícím masem. Nic originálního. No, ve skříni mi až tak nevadí, do skříně v noci lezt nepotřebuju. Potom mi ještě celý noce stojí za dveřma od bytu mimozemšťan. Nevim, co chce, nikdy jsem s nim nemluvila. Stojí tam a čeká, asi potřebuje odebrat vzorky. Ten v záchodě je furt, ale už mi nevadí, naučila jsem se večer nepít, takže potom nemusim v noci chodit čůrat. Moje strašidla jsou hodně společenský a občas mívaj návštěvy. Ležim v posteli a vim, že pod ní nikdo není. A slyšim z vedlejšího pokoje nějakej hluk. Je zajímavý, že oni si normálně nepovídaj, ale skandujou. Většinou je to „smrt, smrt, smrt, smrt…“ pořád do kolečka. To se potom radši seberu a jdu pryč, na ulici je bezpečněji. Nechoděj za mnou jinam, když spim jinde, než doma, nejsou se mnou. Ale v poslední době je podezřívám, že za mnou posílaj kámoše z mejdanů. U přátel v rodinném domě jsou to nějací duchové. Prej mrtvý majitelé toho domu. Teda bejvalý majitelé. Nějakej starej pán a paní. Stojej vždycky na schodech do patra, takže nemůžu jít spát do pokoje pro hosty, ale musim zustat v obýváku. A musim si tam zavřít dveře, kdybych zapomněla, tak přijdou, až usnu. Někdy je slyšim mluvit. Šeptat. Řikaj, že je nutný, abych umřela. Trošku mám strach, protože nevim, jak se bránit. Někdy jsem taky moc unavená, nemám sílu na nějakou obranu. Někdy myslim, že lepší by bylo fakt umřít. Možná bych se jich nezbavila, ale třeba by mi už nechtěli ublížit a skamarádili by se se mnou. Jenomže nevim, jak to mám udělat, abych umřela. Já si neumim ublížit. Tak chodim v noci po zapadlejch uličkách a doufám, že to udělá někdo za mě. Taky je šance, že přijdu domu a vyplašim zloděje, to se někdy stává, zloděj se vyděsí a zabije majitele bytu, kterej zrovna vykrádá. Několik let jsem se zabíjela jídlem. Věděla jsem, že mám vysokej tlak a dostala jsem seznam věcí, který nesmim, takže jsem dělala přesně to a nebrala jsem léky. Občas mi bylo hodně blbě, ale neumřela jsem. Když jsem pořád neumírala a pořád mi bylo hodně blbě, přestalo mě to bavit. Tudy cesta nevede. Rozhodla jsem se s nima naučit žít. Proto jsem tady, pane doktore, jsem unavená, opravdu moc unavená, máte na to nějaký prášky? Nebo mi předepište někoho, kdo bude pořád se mnou...“
02.10.2007 11:01:37



Komentáře

0 komentářů:

přidat komentář

<< úvod

© 2007 copyright - relevantní autor všech článků jsem jen a jen já blog.txt.cz

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se