ČEKANČÍ BLŮČEK, aneb Zápisky egomaniaka

SEDMIČKA (NEBO JAKÝKOLIV JINÝ ŠŤASTNÝ ČÍSLO)


     Tý zmrzliny bylo moc. Jenže odolejte takový nabídce. Schovala jsem si kornout se zbytkem jahodový do kapsy na pak a vrátila jsem se do tý cukrárny k pultu s masíčkem. Měli tam kouřící žebírka, teplej bůček a grilovaný kuřátka. Vedle nějaký salámy. Z těch se nekouřilo a nevoněly. Vydařenej zájezd. Asi proto, že sedmička je šťastný číslo.


 


     Narodila jsem se v červenci roku 1970. V roce 1977 jsem začala pravidelně zvracet. V roce 1987 mi bylo 17, což je dobrej věk. V roce 1987 po dlouhé a vleklé nemoci zemřela moje matka. Neoplakávala jsem ji. Naplnila mi skříně mrtvolama, peřníky kostlivcema a do postele mi dala myši. A vlastně kecám, nebyla to vleklá nemoc, zabila jsem ji rychle. Ležela pak s Vladimírem Iljičem pod červeným poklopem v mauzoleu a já tam stála ve svazáckým kroji a s barevným lampionem čestnou stráž. Jednou na mě Vladimír Iljič mrknul a řek: „Vlez mi mezi nohy a vykuř mě!“ Nadzvedla jsem červený, skleněný poklop a pochopila jsem, proč mají v lahůdkářstvích pod poklopy syrečky. Odejmula jsem Vladimírovi chorý úd, vložila jsem ho do úst mé matky a před mauzoleem jsem otevřela půjčovnu fotoaparátů a videokamer. Potom jsem zapálila svíčku v lampionu a zpívala jsem: „Vsjé rebjáta jédut veseljátsja, vsjé spešát skaréj damój!“
     Rozchod s manželem po statistických sedmi letech mě vzal. Zkolabovala jsem, ležela jsem na lůžku a čekala na lékaře. Přišel bývalý medik Pavel a mluvil na mě francouzsky, abych mu nerozuměla, asi za trest, protože mě iritovávala jeho mizerná čeština. Rozvázala jsem tkaničku u jeho erárních kalhot a taky jsem na něj promluvila francouzsky. „Jsi zdravá“ řekl pak a odešel. Byl mladej, krásnej a voněl mu. Mazala jsem domů. Vyhodila jsem myši z postele, mrtvoly ze skříní,  upíry z peřníků a manžela, skříně a peřníky z bytu. Roztrhala jsem fotky mý matky. Vyvětrala jsem, potom jsem zapálila kadidla. Napsala jsem dopisy všem přátelům, že jsem živá, i když moc nechybělo, že jsem živá, ale už brečim nahlas. Pozvala jsem je k sobě domů na kávu a seděla jsem u stolu nahá. Nechtěla jsem zahubit všechny ty myši. Vyspala jsem se se šesti chlapama a do toho sedmýho jsem se zamilovala. Svoje masky jsem vrátila do tvý půjčovny za rohem a pavouky vymetat nebudu, nosí štěstí bez čísel.


 


     Teď je válka, ležim na kavalci v obrovským stanu někde v Africe a se mnou v něm bydlí tři tisíce bílejch zajatců. Já nejsem zajatec, jsem tam tajně. Kdyby mě Číňani vyšťourali, zabili by mě. Je to čínskej zajateckej lágr. Tři tisíce bílejch zajatců, já a tři kadibudky. U vchodu do stanu stojí tři zajatci a drží stráž. Když jde čínská hlídka, která čítá tři Číňany, písknou, v jedný kadibudce jeden zajatec natáhne kalhoty a já se tam utíkám schovat. Do kadibudek nám Číňani nikdy nelezou. Tak si řikám, jestli to šťastný číslo není nakonec trojka. I když mě zase matou ty čtyři vánoční stromečky v obývacím pokoji mýho otce.

30.09.2007 18:55:10



Komentáře

0 komentářů:

přidat komentář

<< úvod

© 2007 copyright - relevantní autor všech článků jsem jen a jen já blog.txt.cz

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se