ČEKANČÍ BLŮČEK, aneb Zápisky egomaniaka

Papánky


     A přišel ten čas. Čas pohádek, cukroví a bramborovýho salátu. V pakárně mi dali do pytlíku nějaký drogy a vyslali mě do Vánoc. Říká se tomu expozice. Musíte dělat to, co dělat nechcete, nebo nemůžete. Já musim dělat Vánoce. Koupila jsem si prsten se třema vlnama, dala jsem si ho na prostředníček levý ruky, k srdci a řekla jsem si, že budou hezký. Ty Vánoce. Pak jsem doma vykouřila krabičku cigaret, snědla vánočku a rozbolela mě hlava. Pořád mám v pytlíku ty drogy. Mám jednu pilulku na ráno, jednu na poledne a dvě na večer, to celý na čtyři dny. Ještě jsem žádnou nesnědla, šetřim si je, až bude nejhůř. Abych jich měla dost.


„Když vám bude fakt zle, neřešte to práškama, přijďte, nebo aspoň zavolejte, nezapomeňte, že tady máte dveře vždycky otevřený“ řekla pani doktorka na rozloučenou. No páni! Dostala jsem z toho sdělení depku. Mělo mě to asi uklidnit, ale neuklidnilo. Je to pěkný, když mám o Vánocích dveře do blázince otevřený. Je to tak pěkný, že jsem ještě nesnědla ani jednu pilulku. Jedna spolupacientka, co je závislá na Neurolu říká pilulkám papánky. Hezkej výraz. Mám ještě plnej pytlík papánků a začlo mi bejt zle, ale fakt zle.


     „Jdu si na chvilku zdrimnout a pak se ještě ozvu“ mi napsal chlap, kterýho miluju a kterej se se mnou bojí potkat a tak jsme se už půl roku neviděli a mně se udělalo zle, ale fakt zle, zle na celej pytlík papánků. Blesklo mi hlavou, že teď už to přišlo, že tohle je ten čas, na kterej jsem vždycky čekala, ten čas, kdy je nejhůř. Čas sníst dostatečný množství papánků. Řešili jsme jednou na skupině s psychologem, jestli je sebevražda zbabělost, nebo odvážnej krok. Muj názor byl, že na sebevraždu je třeba veliká odvaha. Ptal se mě psycholog, co budu mít z toho, když se skupina shodne na jedný z těch dvou variant. „No když se skupina shodne na tom, že to je srabárna, nebudu mít blbej pocit, že jsem srab, když to nedokážu,“ řekla jsem. Skupina se na ničem neshodla a psycholog nechal tu otázku nedořešenou. Pořád si myslim, že jsem srab. Protože zrovna teď je zle, ale fakt zle, do pakárny volat nebudu, natož abych tam jela, papánky sežrat se bojim, protože co kdyby to nestačilo a bylo by mi jen blbě, čili budu sedět doma, brečet, litovat se, že budu na Štědrej večer sama a že nikde není nikdo, kdo by se mnou chtěl bejt na Štědrej večer u stromečku a rozbalovat dárky. Hlavou mi běží jediný slovo: „RODINA“ a mám neodbytnej pocit, že už nikdy žádnou mít nebudu a že mě už nikdy nebude mít nikdo rád. Protože na Vánoce není nikdo sám, jen já.


     Tak jsem se opanovala (nevim, co je to za slovo, ale myslim, že se v takovejchhle situacích používá), vzala jsem si jen dva papánky, oblekla jsem se a vyrazila jsem do ulic. Přece někde musí někdo bejt! Nějaká kavárna, restaurace, nebo aspoň hospoda a tam musej bejt lidi! Minimálně ti, co obsluhujou. Chodila jsem Prahou a zjistila jsem, že kromě mě je sám a zoufalej už jenom jeden Němec, co se za mnou táhnul jak smrad a snažil se navázat konverzaci. Vzhledem k tomu, že jeho němčina byla dost ovlivněná alkoholem, jsem mu i rozuměla. Ale tak moc zoufalá nebudu asi nikdy abych se musela paktovat s ožralejma Němcema. Hospody, restaurace a kavárny byly všechny zavřený a městem se potulovaly, kromě opilýho Němce, už jen páry, zřetelně zamilovaný a tudíž neochotný se zabejvat osamělou stařenkou. A tak jsem se zase vydala domu.


     Kolikátý tohle byly Vánoce, který jsem prožila sama? Kolikrát jsem si o takovýchhle osamělých Vánocích řikala, že ty příští už budou lepší, že už sama nebudu? A proč teda jsem? Co jsem to za člověka, že mě na Vánoce chtěj jenom v blázinci? A v tu chvíli mi to přišlo do hlavy. Obvykle to tou hlavou jen projelo. Přišlo, já to přečetla a zase to odletělo. Teď to přišlo, já to přečetla a zustalo to viset. „Udělej to, teď je přesně ta chvíle, kdy to už udělat musíš, teď už si přece nebudeš nalhávat, že tě ještě někdy čeká něco hezkýho. Prostě to udělej, máš plnej pytlík prášků!“ a já najednou věděla, že teď to musim udělat, že teď je ta správná chvíle, protože už to fakt nikdy lepší nebude, protože prostě jsem zoufalá, protože mám v životě než smůlu, protože jsem sama, ačkoliv jsem nikdy nechtěla nikomu ublížit, protože už budu potkávat jen ženatý chlapy, který dám dohromady a pošlu je za dětma a k vánočním stromečkům. Tak jsem tam stála u tý kuchyňský linky, kde mě přišla ta myšlenka a tohle všechno mi běželo hlavou a věděla jsem, že to mám udělat, že to udělat musim a tak jsem si vzala ten pytlík s papánkama a koukla jsem se do lednice, kde byla jen flaška vaječnýho koňaku, tak jsem ji otevřela a vyklepala jsem si ho krku malej kousek a pak jsem si zobla papánek a za nim jsem zase vyklepala kus vaječňáku a takhle jsem polykala na střídačku jedno a druhý a pak jsem si lehla, abych umřela. Usnula jsem hned.


     Ráno jsem se probudila a bylo mi fakt blbě. Hlavně z toho, že už to přišlo a jak to dopadne příště. A že kdyby nebyli v pakárně lakomý, mohla jsem to mít za sebou.

30.09.2007 18:53:32



Komentáře

0 komentářů:

přidat komentář

<< úvod

© 2007 copyright - relevantní autor všech článků jsem jen a jen já blog.txt.cz

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se