ČEKANČÍ BLŮČEK, aneb Zápisky egomaniaka

Střet se smrtí


     Dneska jsem ji viděla. Smrt. Seděla u zdi domu v Braníku. Seděla, do tváře jí vidět nebylo, protože přes ní měla kapucu bundy, špinavý úplně stejně, jako ruce, který vykukovaly z rukávů a který, obě dvě pevně, svíraly láhev alkoholu. Tak jsem ji viděla, když jsem jela tam. Když jsem jela zpátky, tak byla pod černým igelitem, zpod toho igelitu jí vykukovala jedna špinavá ruka, která už nesvírala vůbec nic, okolo byly natažený červenobílý policajtský pásky, tři policajti postávali kolem a jinak se nic nedělo. Jela jsem kolem autobusem a nečekala jsem, že ji uvidim. Pohled na ni mě na zlomek sekundy vyděsil. Ale vyděsil mě jen strach, že mě to vyděsí, s pohledem na smrt nemám žádnou velkou zkušenost, jen jsem četla a slyšela, že z toho lidi bejvaj vyděšený. A tak jsem čekala šok. Nedostavil se. To mě vyděsilo. Jen zase jeden mrtvej kus, mě napadlo. A tak jsem začala přemejšlet, kolikrát v životě jsem se s ní potkala a že jsem cynik.
     Prvně to byl muj dědeček, to byla první smrt, kterou jsem registrovala. Ta mě zasáhla hodně a na celej život, nikdy jsem to nezpracovala. Protože dědečkova smrt souvisela se mnou a to mi nikdo nevymluví. Protože byl nemocnej, angina pectoris, já to věděla a přesto jsem mu brečela v náručí a mluvila jsem a mluvila jsem a mluvila, než jsem usnula, klidným spánkem nevinnejch dětí, protože jsem se svých tíží zbavila, přehodila jsem je na něj, na jedinýho člověka, kterej byl ochotnej mi naslouchat, přehodila jsem je na něj a on pak ráno umřel. Je to dvacet sedm let a pořád je to živý. Mám ho za žebrama, v krku a v očích.
     Pak babička. K tý jsem neměla tak moc silnej vztah, neměla jsem ji tolik ráda, protože byla škaredá na mýho dědečka, který ho jsem milovala a na mě žalovala mámě a vyčítala mi, že mě živí a že jí máma na mě nedává žádný peníze. Babičce bylo sedmdesát a byla v nemocnici s cukrovkou, úplavice cukrová bylo v úmrtní zprávě, myslela jsem, že úplavice je průjem a ne něco sladkýho a mátlo mě to. Když jsem přišla domu a máma brečela v předsíni, že teď je už úplně sama, první co mě napadlo bylo, že je babička konečně u dědečka, protože ať byla hysterická jakkoliv a dědečka terorizovala, tak ho milovala a on zcela zřejmě ji, protože to celej život beze slova trpěl a hned pak mě napadlo, jak jsem viděla matku hystericky diskutovat s bejvalým milencem, kterej ji chvilku předtim opustil a kterýmu bylo evidentně úplně fuk, že ženská, která ho miluje, právě přišla o matku, že já jsem o matku přišla už dávno, jinak by neřikala teď, že už nikoho nemá, jen sestru, když měla mě, dceru a bylo mi smutno z toho, že mně máma nikdy neumře, protože žádnou nemám. 
     Třetí vstréča, ta byla jen tak mimochodná, když jsem ležela v nemocnici se žlučníkem, tak jsem šla kouřit a u výtahu stál vozejk s tělem a z pod prostěradla koukaly nohy. Na palci žádná cedulka nevisela, přesto jsem poznala, že to je mrtvola, ale nedojalo mě to, ani nešokovalo, ani nevyděsilo, to až potom o patro níž ta rodina, která tam stála, hlouček ubrečenejch lidí, vzájemně se utěšujících, ta s mým zkornatělým, egocentrickým nitrem pohnula, to jsem si pak uvědomila, že ten mrtvej byl možná otec a syn a že ho někdo oplakává a že jsou asi nějaký lidi, kterejm zustal za žebrama. 
     Po čtvrtý jsem viděla smrt mimojízdně, když jsem jela s mým manželem autem. Když jsem jela s mým manželem autem, viděla jsem smrt vždycky, protože s mým manželem v autě k ní nebylo daleko, ale tehdá, ta na tom Smíchově byla konkrétní, v modrým igelitovým fusaku na zip ležela vedle nabouranýho auta. To mě vyděsilo hodně moc. Protože muj manžel řídil jako prase, protože jsem v tom autě lítala jako nudle v bandasce, protože muj manžel jezdil stylem brzda plyn, pravá levá a na moje vyděšený prosby, aby jel, proboha, opatrně, reagoval zvýšenou akcelerací motoru i svou. Potom jsem nějakou dobu viděla za jízdy ty mrtvoly vedle silnice, jako patníky neustále, to už byly halucinace, ale každej ten mrtvej patník zvyšoval muj strach z jízdy autem.      Pátá až sedmá smrt se odehrála v mým těle za neskutečnejch bolestí, čili se mě fakt dotkla. Taky se mě dotkla poznámka mý matky, že s tim nadělám, že to přece ještě nebyly děti. Byly. A byly moje. Sice nebyly ještě zcela konkrétní, ale přesto s každým z nich jsem umřela i já. Tisíc smrtí tisíců koček, umřít a žít a žít a umřít a nikdy neztupit ty žiletky…
     Osmá smrt se mě nedotkla, i když měla, možná, a nebo ani ne, nevim. Umřel otec mýho manžela. Viděli se všehovšudy dvakrát, tatínek si nikdy maminku nevzal, překvapilo mě, že si mýho manžela našli k pozůstalostnímu řízení až se Slovenska a uklidnilo mě to, že až umřou mý sploditelé, dozvim se to zcela jistě, z toho jsem byla do tý doby trošku nejistá, že se to ani nedozvim. Tak dozvim. Vědět je vždycky lepší. Nevim, než co, ale to je jedno. 
     Ta další, devátá, byla maminka chlapa, kterýho miluju. Nepleťte si ji s tchýní. (Taky mám tchýni už jen bejvalou.) Tahle dáma neměla o mý existenci povědomost, možná tušení, protože to byla intuitivní žena a byla se svým synem spojená pupečním optickým vláknem, který přenášelo data zcela spolehlivě. Tuhle smrt jsem prožívala velmi intenzivně, protože mě zastilhla na vrcholu (nebo na dně?) mý poslední depky, a na vrcholu života, kdy člověk prožívá tyhle věci mnohem intenzivněji. a tak jsem to intenzivně prožívala, zase jsem byla smutná z toho, že mně nikdy neumře matka, protože žádnou nemám, ale hlavně jsem se snažila, co to dalo, udržet nad vodou toho chlapa, kterýho miluju a začala jsem ho asi milovat dvakrát tolik, i za tu mámu.
     Zcela nedávno přijela kamarádka z Německa, aby mi sdělila, že 18. května jí zemřel manžel, kterýho já jsem měla moc ráda, protože to byl fajn chlap, že na podzim se jí oběsila sestra, kterou jsem vůbec neznala, ale trošku jako by, tou druhou smrtí, ta první smrt manžela nabrala ještě grády. Tak jsem kamarádku politovala a snesla jsem ji až do rána, i když chlastá a já to nesnášim, a pak jsem nemohla dva dny vyvětrat byt, protože ona smrdí už furt, i ráno po probuzení. A když jsem ten byt konečně vyvětrala, tak přijela znova, aby mi sdělila, že ji doma čekala zpráva, že jí zemřela matka, čili musela hned zase přijet do Čech na pohřeb svý matky. A tak jsem zase seděla a poslouchala a přemejšlela o tom, že teď se zřejmě se smrtí budu setkávat častějc a častějc a že to je výsada stáří. Asi aby se člověk připravil na tu svou smrt, aby taknějak přijal fakt, že smrt je, opravdu, jen součást života těžkého (a někdy od něj úleva), jak napsal klasik, hádejte jakej. A pak jsem větrala tejden.
     Hned, jak kamarádka odjela, napsala jsem večer (bylo mi nějak smutno, nevim, proč) jednomu chlapovi, kterýho jsem milovala. Kterýho jsem kdysi milovala. Láska sice pominulá, ale vztah setrvalej. Bylo mi s ním vždycky moc fajn, byl hodnej a pozornej a milování s nim bylo božský. Byl o osmnáct let starší, než já a po dvojitým bypassu. Volala jsem ho vždycky, když bylo nejhůř, protože jsem věděla, že mi nikdy neřekne nic, co by mě zarmoutilo. Protože od něj mě nemohlo nic zarmoutit. Jen jeho smrt. Bála jsem se jí, protože byla blízko, operace srdce není žádná velká sranda, srdce operujou, když je nemocný a nemocný srdce věstí smrt, jak jsem se naučila u dědečka. Vždycky, když jsem mu psala první, napsala jsem nějakej neutrální blábol, protože jsem vždycky čekala, že umřel, nebo někde leží bezmocnej a jeho telefon má v ruce jeho manželka, o které mluvíval vždycky s úctou. Se smutkem, ale s úctou. A tak jsem teď vzala telefon a napsala jsem, že mám díru na košili a že ji budu muset vyhodit, což bylo naše heslo a nikdo jinej ho nemoh dešifrovat. A odepsala mi jeho žena. Přišlo to. Chvilku jsem se snažila ji přesvědčit, že jsem si spletla číslo, ale asi jsem byla v seznamu, protože se nedala. A tak jsem se dozvěděla, že jsem detardovaná píča a úchylka a že dědek (řikala jsem mu dědku, ale bylo to z lásky, řikal: „Ty mi vždycky řekneš Ahoj, dědku, a já jsem šťastnej“) umřel, že leží a sere si do gatí a že ho vykopla z bytu, nenávidí ho a už ho nechce nikdy vidět, a že jsem zasraná kurva. Tak tohle je už sakra blízká smrt! (Teda jestli je to smrt, kdoví, třeba ho fakt jen vykopla z baráku, nicméně me to rozhodilo na několik, asi tři, dní.)
     A tahle, poslední, dneska cestou z Braníka, byla čtrnáctá, což už není nešťastný číslo (a já pořád doufám, že na tomhle mým seznamu je třináctka číslo šťastný). Možná, že jsem na někoho zapomněla, ale já chtěla vzpomenout jen na setkání, která se mě nějak dotkla a měla nějakej vliv na vývoj mý osobnosti.


     Teď mi za hlavou hraje televize a v ní film pro pamětníky, což je symbolický, protože všichni ty lidi, co tam hrajou, jsou už mrtvý, až na Zitu Kabátovou, sice tam nehraje, ale mohla by. Tý je čtyřiadevadesát a cvičí v nemocnici na posteli lehsedy a mně je čtyřicet a neudělám ani jeden, z čehož vyplývá, že já žádnou dlouhověkostí trpět nebudu a to je dobře, protože stará tu bejt nechci, když nemám žádný vnoučata. 
     No a teď jsem přišla na to, že moje původní domněnka, že jsem egomaniak, byla správná, protože i smrt lidí okolo se mě dotýká jen, pokud se mě skutečně dotýká, a protože se mě nedotýká prostě smrt jako taková. A taky se smrti nebojim, jako ten klasik, taky se bojim jen umírání. A stáří. A bolesti a osamění. A proto musim začít malovat, protože člověk, kterej má aktivní hobby, aspoň sporej pohyb u štaflí a přátele, umírá zdravej na sešlost vekem. No a taky musim ukecat svý přátele, aby začali malovat, protože jejich smrt by mi přinesla bolest a osamění. No a nebo si začnu průběžně doplňovat přátele o stále mladší a mladší.

30.09.2007 18:52:34



Komentáře

0 komentářů:

přidat komentář

<< úvod

© 2007 copyright - relevantní autor všech článků jsem jen a jen já blog.txt.cz

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se