ČEKANČÍ BLŮČEK, aneb Zápisky egomaniaka

Tohle je ta největší láska na světě!


     „Tohle je ta největší láska na světě!“ řikala jsem si, když mi bylo třináct, nemohla jsem jíst ani rajskou a pořád jsem myslela na toho blonďatýho kluka z bruslení, co mi pučil kanady, abych si zkusila brždění bez zoubků. Ty kanady byly o tři čísla větší, než moje nohy a já v nich zapomněla na Richarda, kterýho jsem milovala do tý doby. Na toho blonďatýho kluka jsem zapomněla, když jsem šla v pondělí do školy a Richard mi poslal dopis po Jirkovi. V tom dopise bylo: „Seš fakt dobrá, jestli chceš, mohli bysme spolu chodit, ale nikomu to neřikej!“ Jo, fakt mi přišlo dobrý chodit s Richardem a nikomu to neřikat. (Potkala jsem ho, když mi bylo osmnáct, šli jsme do kina a pak mi řek, že do mě byl děsně zamilovanej a jestli já do něj taky a já řekla ne.)


     Na Richarda jsem zapomněla, když si na oslavu mých patnáctých narozenin přivedla spolužačka kluka Petra a Petr mi, když mě doprovázel domů, šeptal do ucha, že: Jsem nejkrásnější holka na škole, mám nejkrásnější oči na světě a s Lenkou fakt vůbec nic neměl. „Tohle je ta největší láska na světě!“ řikala jsem si, než babička řekla: „Toho chlapce se drž, z toho něco bude!“ a já se na něj koukla kritickým okem a shodila ho do propadliště dějin. (Potkali jsme se loni po letech a nebyla to láska vůbec žádná, ale nostalgie spousta. Tak někdy zase na drink, Péťo!)


     Když jsem slavila šestnáctý narozeniny, potkala jsem Jiřího. Jiří byl bratr mý nejlepší kamarádky (v tý době nejlepší kamarádky), byl krásnej, měl jizvu na obočí a horním rtu, blond vlasy a učil se na policajta. „Tohle je ta největší láska na světě!“ řikala jsem si, když jsem mu u něj doma, oblečená do zelený košile, žehlila druhou zelenou košili a on mě políbil do vlasů. Připadala jsem si děsně dospělá a děsně kádrově v pořádku. Pak mu jednou jeho dobromyslná sestra řekla, že zatimco on se učí a učí a učí a píše mi dopisy, já se neučim a neučim a dopisy mu píšu cestou z mejdanu na mejdan. A bylo po žehlení. (Asi dva týdny po našem rozchodu si vzal o pět let starší ženskou se dvěma dětma, o který řikal, že by o ni neopřel ani kolo a už jsme se nikdy neviděli.)


     O sedmnáctejch narozeninách jsem potkala Milana. Milan byl idiot, kterej do mě byl zamilovanej už roky (čas je velmi relativní, pane Einsteine, protože to mohly bejt maximálně roky dva, ale pro mě v sedmnácti to byly fakt roky), bylo mu devatenáct, brečel, že musí na vojnu a měl ty nejúžasnější rty na světě. Když mě ty rty políbily k narozeninám, propadla jsem se do pekel. Milovala jsem toho primitiva, kterej mi dal facku za každej pohled jinýho chlapa a řikala jsem si: „Tohle je ta největší láska na světě!“ když jsme seděli v restauraci u limonády (jo, kdyby, limču jsem pila já, Milan pivo a šlo mu to dobře), drželi se za ruce a plánovali svatbu (na svatbu mohly jenom moje kámošky, vůbec žádnej chlap). Pak jsme jednou jeli na zábavu a Milan hned ve dveřích potkal nějakou svou kámošku, šel s ní na panáka a já šla tančit s opilým kopytem, který mi rozsvítilo na krku baterku. Ve vlaku, když moje láska baterku zmerčila (konečně se na mě podíval na světle) a začaly se jí blejskat oči, mě ta moje láska přešla. Podívala jsem se na něj vyzývavě a řekla jsem: „Tak mi ji dej, tahle bude poslední!“ a byla. (Potkala jsem ho po pár letech v obchodě s oblečením, s evidentní manželkou. Vláčela ho od kalhot k halenkám a Milan se styděl, že ho v tý potupný situaci vidim a já mu to přála.)


     O osmnáctejch narozeninách jsem šla za mou matkou a řekla jsem jí: „A teď se můžu vdávat!“, aniž bych se vdávat chtěla. O osmnáctejch narozeninách jsem žádnou největší lásku na světě nepotkala, přetrh se muj narozeninovej řetěz a od tý doby jsem potkávala největší lásky nepravidelně a mnohem častěji a proto si je nepamatuju. Pamatuju si až Oldu, to mi bylo dvacet čtyři a nějak mi začaly tikat hodinky. Jednou jsme s Oldou hlídali jeho malýho synovce a já se ráno probudila a malej synovec držel Oldu kolem krku a oba dva spinkali spánkem spravedlivých a já jsem se posadila do křesla a koukala jsem se na ně a řikala jsem si: „Tak tohle je přesně to, co chci. Chci mít děti s chlapem, kterýho miluju.“ Jenže Oldu jsem nejspíš nemilovala dostatečně, asi to nebyla ta největší láska na světě, protože jsem mu pár dní na to zdrhla s (teď by bylo efektní říct „s jeho nejlepším kamarádem“ já vim) někym, na koho si už vůbec nepamatuju. (Potkala jsem se s ním po deseti letech a na jednu noc jsem se zase zamilovala.)


     O mým manželovi jsem si nikdy nemyslela, že je největší láska na světě. Muj manžel byl nasazenej. Rozhodla jsem se, že tohohle chlapa milovat budu a tak jsem ho teda milovala, protože to byl hodnej táta (měl dceru z prvního manželství). Potřebovala jsem prověřenýho otce. Abych svejm dětem nepořídila za tátu nějakýho budižkničemu, kterej jim zdrhne a nebude platit alimenty. No, jenže porodit se mi nepodařilo a tak jsem se rozvedla, protože ačkoliv je muj manžel hodnej táta a v podstatě dobrej člověk, neměli jsme ten správnej základ pro společnej život, a to tu prvopočáteční největší lásku na světě, kvůli který se normální lidi berou. A když nemáte základy, barák nepostavíte a nepostavíte. Nebo jo, ale brzo spadne. (No comment, pořád spolu bydlíme a tak o následným, porozchodovým setkání fakt mluvit nechci.)
     A třicet dní po mých pětatřicátých narozeninách jsem poznala největší lásku na světě. Praštila mě do hlavy při první větě, kterou jsme spolu promluvili a to jsem ho ještě vůbec neviděla. A po pěti letech společnýho nesoužití musim říct, že jo, že tohle je tutově největší láska na světě, ale bůhví, co bych řikala po letech společnýho soužití a tak s nim vlastně vůbec soužít nechci. A miluju ho tou největší láskou, jakou jsem schopná a alibisticky ho přesvědčuju o tom, že má povinnosti k dětem a nakonec i ke svý manželce a dokonce si to fakt myslim. A taky myslim, že jsem hodně dobrej manipulátor, protože jsem o tom přesvědčila i jeho. Ty děti mi nedaly moc velkou fušku, zato manželka drhla dlouho. Jo, ale nakonec se podařilo a já si hodlám ty svý iluze ještě chvilku užít. Protože jednou se na tebe chystám, lásko, jednou do toho půjdu po hlavě, jednou, až se budeme znát víc (Čas je velmi relativní, pane Einsteine), než ubohejch pět let. (A každý další setkání mě utvrzuje v tom, že to je skutečně největší láska na světě.)

30.09.2007 18:51:59



Komentáře

0 komentářů:

přidat komentář

<< úvod

© 2007 copyright - relevantní autor všech článků jsem jen a jen já blog.txt.cz

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se