ČEKANČÍ BLŮČEK, aneb Zápisky egomaniaka

A stejně to bolí

 


Parchant….. parchant….. parchant….. parchant….. parchant….. parchant…… bušilo mi v pravidelným rytmu do spánků…
Deset let… dvě děti… miluju tě… barák… firma… miluju tě… hypotéka… trabant…miluju tě… stotřicítka… dovolený pod stanem… miluju tě… chleba s máslem… gothaj… jeden pribiňák pro obě děti…všecko se mi to mlelo v hlavě….. přece tomu nebudu věřit….. třeba to je omyl… pomluva….. žert…..?
Není nad dobrý přátele. „Tys opravdu myslela, že ti je celou tu dobu věrnej?“ No ano, myslela. Ne, vlastně nemyslela. O takových věcech jsem nepřemejšlela, nikdy mě to ani nenapadlo, já jsem zkrátka VĚDĚLA, že mi je věrnej, jako mě nikdy ani nenapadlo, že bych mu nebyla věrná já. Já jsem přece taky nepotřebovala jiný chlapy. Byli mi ukradený. „Ale on je chlap, chlapi jsou přece úplně jiný. Každopádně tě miluje, tak na to zapomeň a jdi dál.“ ZAPOMEŇ? Ale jak? JAK? A dá se na něco takovýho jen tak zapomenout? „Jasně, že se na to dá nemyslet. Nepřipouštěj si to, jako doteď.“ Jenomže doteď jsem mu věřila. Věřit je pro mě nezbytný. „Věř mu, nechce tě opustit, vsadim se, že ho to nikdy ani nenapadlo.“ Jo, ale líbal jinou, strkal to do ní a potom přišel domu, jako by se nechumelilo a líbal mě! Řikal jí i že ji miluje? „Povíš mu, že to víš?“ Kristepane…..já nevim, asi jo, nevydržim dělat, že se nic neděje, že je všecko, jak má bejt a že se furt nechumelí! Típla jsem cigaretu a hned jsem si zapálila novou. Napila jsem se. Ne chlast. Vodu. Jednou mi kamarádka alkoholička řekla, že až se jednou něco stane s Vaškem, taky si dám panáka. Usmála jsem se. Nedám. Vidíš, nemělas pravdu. ALE CHCÍPNOUT SE MI CHCE! „Tak jak to vyřešíš?“ No, je několik možností, žejo…sbalit děti a odstěhovat se k mamince. A potom se nechat prosit, abych se vrátila. Nebo sbalit kufry jemu a koupit mu lístek na vlak a potom čekat, až bude prosit, aby se mohl vrátit. Nebo udělat scénu, nebalit nic, brečet a ječet a nechat se prosit za odpuštění hned. Nebo žádná scéna, jen rozumnej rozhovor bez emocí. A taky můžu dělat, že nic nevim. Tak tenhle kvíz asi nerozluštim.Zvedla jsem se z křesla a šla na záchod. Cestou jsem se uviděla v zrcadle. Zastavila jsem se. To, co jsem viděla se mi moc nelíbilo. To mám fakt takovou honičku, že nemám ani chvilku na to, abych si zašla k holiči a udělala mejkap? A podprsenku bych asi měla nosit i doma. No ano, je to pravda, moc jsem se nesnažila, aby měl muj manžel doma krasavici. Ale jemu taky narostlo břicho a vypadaly vlasy, dělali jsme si z toho legraci, z jeho břicha a mejch „žvejkaček“, tak řikal mejm prsům, protože se nevzdouvaly, ale placatě ležely, vytahaný a unavený. Když jsem si lehla na záda a dala ruce za hlavu, bylo to o trošku lepší. Ježiš, nikdy jsem neměla žádný mindráky, měla jsem je mít? Měla jsem se nechat vycpat silikonem? Nebo tohle je signál, že to mám udělat teď? Ani jsem si neuvědomila, že jsem se před tim zrcadlem svlíkla. Prohlížela jsem se ze všech stran, se zataženým břichem, s rukama za hlavou, se zaťatým zadkem. S těma žvejkačkama se fakt nedá moc dělat, ale trochu zhubnout bych asi měla. Páni! Jsem jak malá! Dala jsem mu deset let svýho života, prožila jsem se s nim tou bídou, než začla jeho firma šlapat, tlačila jsem naše auto na tři dovolený po českých luzích a hájích, protože nešel startér, každej březen jsem prolejzala všecky možný i nemožný místa, abych se přesvědčila, že opravdu nikde už nejsou žádný zapomenutý faktury, porodila jsem dvě děti, každej večer jsem mu připravila skvělou večeři, peru mu, žehlim, čistim boty A TEĎ BYCH SI, KURVA, MĚLA DĚLAT VRÁSKY Z VRÁSEK? Vyčůrala jsem se, vykoupala, prskla jsem si na oči nějaký barvičky, vyfénovala jsem si vlasy a oblíkla jsem si šaty. Došla jsem pro děti do školky a do školy, nakoupili jsme a uvařila jsem. Když přišel muj muž domu, našel tam teplo, šťastný děti a šťastnou ženu. A když jsme si v noci lehli do postele a on mě objal, převalila jsem ho na záda, lehla jsem si na něj a koleno jsem mu vrazila do rozkroku. Zařval a vytřeštil oči. Chytla jsem ho za triko pod krkem, to jsem okoukala ve filmech a musim říct, že to je dobrej hmat, přitáhla jsem si ho k sobě a řekla jsem:
„Miláčku, jsem krásná, mladá, inteligentní, šikovná, milá a vtipná. Jsem dokonalá manželka a skvělá milenka. Jestli ti vadí stereotyp a potřebuješ z času na čas změnu, věř mi, že se ti budu měnit před očima. Jestli ti na mně něco vadí, budu ráda, když mi to řekneš a popovídáme si o tom. ALE JEŠTĚ JEDNOU MI ZAHNEŠ A O TOHLE VŠECKO PŘIJDEŠ!"
Odhodila jsem ho, zhasla lampičku, otočila se k němu zády a zavřela oči. Asi i usnu. Myslim, že jsem to vyřešila fakt dobře.



“A možná se mi jednoho dne ani nezvedne žaludek, když na mě sáhne.....parchant.“

29.09.2007 23:53:50



Komentáře

0 komentářů:

přidat komentář

<< úvod

© 2007 copyright - relevantní autor všech článků jsem jen a jen já blog.txt.cz

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se