ČEKANČÍ BLŮČEK, aneb Zápisky egomaniaka

Miminko



 


 


Odkud ten náš holub letí?
Letím z lesa, milé děti, vrků vrků vrků


    „Dneska jsem byla nakupovat. Koupila jsem novej kočárek, modrej, chci chlapečka, taky dudlíky a flaštičky modrý. Vždycky před Vánocema se rozšoupnu. Manžela klepne pepka, až to uvidí. No, něco schovám do skříně, tam on neleze a to ostatní…..uvařim mu něco dobrýho a třeba se nebude zlobit tak moc dlouho. Nemá rád moje nákupy, myslí, že jsem blázen a že to je nemoc a posílá mě na léčení. Myslí, že už toho máme plný skříně a že už nic nepotřebujeme. No jo, ale když jsme třeba měli obyčejnou vaničku a já tak moc pro moje miminko chtěla ten kyblík, jak se v něm cejtí jako v bříšku! Není to úžasnej vynález? Nebo jsem tuhle koupila krásný tapety do dětskýho pokojíčku. To přece není zbytečný, miminko musí mít hezkej pokojíček. Tuhle jsem si jedno takový krásný miminko pochovala. Položila jsem si ho na prsa a objala jsem ho celýma rukama. Je drahý, to je pravda, ale na dětech se šetřit nemá. Půjdu ho koupit zítra, stejně jsem chtěla do obchoďáku. Manžel sice bude zase brblat, ale potom toho nechá. Až uvidí, že už jsme rodina.“


     Kdo už ví, jak je to dlouho, kdy se poprvé pohledem zastavila na obrázku miminka v prospektu obchodního domu, oddělení hraček. Postupem času se úplně setřel rozdíl, mezi živým dítětem a panenkou. Miminko. Ta touha přitisknout ho, chovat v náručí. Touha objímat a zpívat ukolébavky. Kupovala si všecky ty časopisy pro ženy a hledala stránky s obrázky dětských pokojů. Tak krásné, barevné a veselé. Pak namalovala první sluníčko a pověsila je na zeď. Pak barevné ptáčky. Rybičky. Modré, žluté, oranžové. Hlavně hodně veselých barev. Vyházela všecky ty smutné obrazy a vůbec všecko, co bylo hnědé a béžové. Nakoupila barevné květináče a pomalovala je tulipány a motýly. Vytapetovala celý byt obrázkovými tapetami, aby se u nich miminku líbilo. A pořád čekala. A nakupovala dupačky. Veselé. A ty mrňavounké bačkůrky s bambulkami. A kolébku. Jenomže stále nebylo koho do ní položit. A stále nebylo koho objímat. Pak jednou v jednom z těch obchodních domů stála nad krabicí s panenkou a usmívala se. Slečna prodavačka jí ochotně miminko z krabice podala. Nejprve na ně jen opatrně sáhla prstem, dotkla se tváře. A pak vztáhla ruce a vzala to dítě do náručí. Pevně je stiskla, zavřela oči, usmála se a necítila plast, cítila teploučkou miminkovskou kůži.
     Když přišel večer její muž domů, našel ji, jak sedí v křesle se zkříženýma nohama chová tu dětskou panenku, zpívá a pláče.


 


Halí belí
Koně v zelí
A hříbátka
V petrželí

29.09.2007 23:52:46



Komentáře

0 komentářů:

přidat komentář

<< úvod

© 2007 copyright - relevantní autor všech článků jsem jen a jen já blog.txt.cz

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se