ČEKANČÍ BLŮČEK, aneb Zápisky egomaniaka

Pohřeb

 



Umřel nám Pepík. Měli jsme ho celkem rádi. Teda já moc ne, protože se mi pletl v kuchyni a musela jsem po něm uklízet. Ale manžel a dcera ho milovali. Jednoho dne si nepřišel pro jídlo, ani druhý den ne a třetí den se ani nepohnul.


„Umřel nám Pepík!“ telefonovala jsem manželovi do práce a chodila okolo klece ve velké vzdálenosti. Manžel přišel večer a hned utíkal ke kleci. Otevřel ji a já jsem slyšela, jak vzlyká. Manžel, Pepík byl skutečně tuhý. Podívala jsem se na něj (na manžela) a viděla ho, jak stojí u lednice, drží Pepíka v dlani, hladí ho po ztuhlém tělíčku a usedavě pláče. Zastyděla jsem se. Musela jsem si položit otázku, co jsem to za člověka, když se mnou nehne smrt bytosti, která s námi tři roky bydlela. Rozplakala jsem se taky. Můj optimistický manžel se domníval, že pláču nad ztrátou milovaného pískomila, sedl si vedle mě a plakali jsme oba, manžel se zvířátkem v náručí.
Když jsme se zklidnili, začali jsme řešit problém Pohřeb. Zpopelnění nás ani nenapadlo, nemyslím, že Pepík by byl v Klubu přátel žehu. Pohřbíme ho tedy, to bylo jasné, ovšem jasné nebylo, kdy, jak a kde. Problém byl hlavně v tom, že Pepík byl zvířátko naší dcery, bez ní jsme ho pohřbít nemohli, jenže dcera byla na táboře a měla se vrátit v pátek. Byla středa. Řešení bylo nasnadě – mrazák. Ó Bože! Jak jsem byla vděčná, že máme prázdnou lednici! Těžko jsem si dovedla představit, že vyndavám maso z mrazáku, kde spí věčným spánkem pískomil, byť náš a milován. Vyndala jsem tedy s velkou lítostí svou nejlepší plastovou krabici, nejlépe těsnila totiž, do ní manžel Pepíka opatrně vložil a zasunuli jsme ji do mrazicího boxu.
V pátek večer přijela dcera. Posadila jsem ji do křesla a velmi opatrně jsem jí sdělila, že Pepík umřel. Začala usedavě plakat, bylo mi jí líto, z očí se jí koulely obrovské slzy a ona se je snažila polykat, styděla se za ten pláč. Vzala jsem jí do náručí a potichu jsem na ní mluvila: „Jen se vyplakej, my jsme s tatínkem taky brečeli, za to se nemusíš stydět. A Pepíka ti nemusí bejt líto, žil s náma dlouho, takže byl asi šťastnej. Viděla jsi ty pískomily v ZOO, jak měli malý terárko, Pepík si lítal po kuchyni a do klece chodil jen jíst a jen, když chtěl, i po bytě se probíhal, knížky si okusoval, byl to šťastnej a svobodnej pískomil.“ Mluvila jsem dlouho, dcera se pomalu uklidnila, hltala moje slova a slzy přestaly téct. Potom projevila přání Pepíka vidět. Tatínek nebyl doma a tak jsem jen vyndala velmi opatrně krabici z mrazáku a ukázala jsem jí ho jen přes tu umělou hmotu a vůbec mě nenapadlo krabici otevřít, natož ho z ní vyndat. Hladila plast v místech, kde měl Pepík hřbet, hlavičku, ocásek a byla smutná. Slíbila jsem jí, že hned ráno půjdeme do třešňovky a Pepíkovi uděláme hrobeček. Vzali jsme kámen, který měl Pepík v kleci a který jsme mu vylovili v rybníce a gutou jsme na něj napsali: Pepík, květen 2000 – září 2003 a tím jsme z něj vyrobily kámen náhrobní a šly jsme spát.
Ráno nás vzbudil manžel s lopatkou v ruce jedné a s Pepíkem v krabici ruce druhé a navíc nám s radostí sdělil, že Pepíka pohřbíme v jeho dřevěné prolézačce, kterou měl rád, protože (a proto) ji nerozkousal. A tak náš smuteční průvod vyrazil k lesu. Bylo krásně, sluníčko hřálo a procházka byla fajn. V třešňovce jsme našli místo, kde se bude Pepíkovi jistě líbit, pod bukem a nedaleko starého suchého kmene, takže ho jistě najdeme. Manžel začal kopat, šlo to těžko, žádná hlína, jen suchý, tvrdý prach. Nicméně, podařilo se. Otevřeli jsme krabici, vyndali Pepíka a zjistili, že je zmrzlý a do prolézačky nejde nacpat. Navrhla jsem pohřbít ho tedy bez rakve, ale můj návrh neprošel. Usedli jsme tedy pod buk a čekali, až Pepík rozmrzne a narovná nožičky. Seděli jsme proti sobě v trojúhelníku a povídali jsme si o tom, jak byl Pepík roztomilý, jaká měl krásná očička, jak si chodil jíst do jednoho rohu a vyměšovat do druhého rohu, jak skákal a běhal a jak to byl, zkrátka, nejlepší pískomil na světě. Manžel s dcerou si ho předávali, hladili ho, prohlíželi si ho a loučili se s ním. V podstatě nikdy si s ním dcera tolik nepohrála, Pepík byl plachý a nedal se chytit do ruky. Když tedy zvířátko povolilo natolik, že se dalo nacpat do rakvičky, zakopali jsme ho, postáli ještě chvilku nad hrobečkem, na který jsme položili popsaný kámen a odešli domů. Pohřeb se vydařil, rozloučili jsme se Pepíkem důstojně a rádi na něj budeme vzpomínat. A teď si koupíme myši.

28.09.2007 09:58:35



Komentáře

0 komentářů:

přidat komentář

<< úvod

© 2007 copyright - relevantní autor všech článků jsem jen a jen já blog.txt.cz

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se