ČEKANČÍ BLŮČEK, aneb Zápisky egomaniaka

Moje babička

Babičku jsem napsala už hodně dávno, víc, než před čtyřmi lety, a zapomněla jsem na ni, protože, jako všechny takhle dávno napsaný příběhy, jsem ji považovala za blbou. Ale teď jsem ji našla, přečetla a při čtení jsem se docela bavila, tak třeba se pobaví ještě někdo další.


 


 


     Na rozdíl ode mě, přijala moje maminka fakt, že jsme přišli o pražský byt a nastěhovali jsme se na chalupu do jižních Čech, kladně. Podle jejího názoru nám bude na čerstvém vzduchu lépe. Vzduch nevzduch, já postrádám kulturní život. Postrádám taxíky a noční kluby. Postrádám divadla a kina. Postrádám kavárny a hospůdky. Postrádám přátele. Maminka i zbytek mojí rodiny jsou šťastní. Velmi rádi k nám všichni od začátku jezdili. Minulý čas je správně, protože teď k nám chodí. Mamince a otčímovi se u nás tak líbilo, že prodali svůj byt a koupili domek v naší vesnici. Prababička nemohla v Praze zůstat sama a tak se nastěhovala k nim a svůj byt nechala naší dceři, která v Praze studuje. Otčím prababičce upravil vejminek. A my už upravujeme vejminek pro ně pro všechny. No a můj bratr Vilém koupil nedaleko chalupu, aby měl kam vozit svoje přítelkyně. V praxi to vypadá tak, že si na chalupu hodí zavazadla a přijdou k nám. A tak mi rodinné sešlosti nahrazují kulturu i hospůdky.


     Můj manžel Richard (Richard, ne Ríša, Riči, nebo jakákoliv jiná zkomolenina, Richard) se nikdy netajil tím, že ho město ubíjí a že tíhne k venkovu, k lesům, kopcům a polím. Koupil si koně a je šťastný. O víkendech ho celé dlouhé hodiny nevidím, protože se toulá po kopcích a hledá čarověníky. Maminka špatně nese, že se netoulám s ním, podle ní bychom měli trávit veškerý volný čas spolu. Já myslím, že neměli. Já myslím, že Richard je prostě někdy rád sám, že je rád sám v přírodě. A mě fakt nebaví celé dlouhé hodiny chodit a chodit a chodit. Raději si zalezu a přečtu si nějakou knížku. Moje krásná dcera se zdržuje doma celkem málo, studuje filozofickou fakultu, je hrozně důležitá a intelektuálka. Což se projevuje tak, že v zimě v létě chodí naboso a když už je hodně velká zima a usoudí, že je nutné zabezpečit nohy proti omrzlinám, natáhne si ponožky s minimálně jednou dírou. Úplně nejoblíbenější má takové, kterými jí koukají prsty. Asi usoudila ve své filozofické moudrosti, že prsty jí omrznout mohou. A Péťa? No Péťa visí neustále hlavou dolů ze stromů, jezdí po zadku (v lepším případě) po cestách necestách a díry na kalhotách se mu nevyplácí látat. Už dávno jsem na něj přestala křičet, když se kolem mě mihnul cestou ven, aby si vzal pořádné boty, kalhoty, tričko a nedělal ostudu. Dělá ostudu. A mně je to fuk. Je šťastný. A dneska má narozeniny. Upekla jsem dort, nandala na něj kilo lentilek a marcipánové růže, protože si to přál a je to jeho dort, já se od jeho uměleckého ztvárnění distancuji. Taky jsem ho musela udělat ze dvou korpusů, protože naše rodina je početná a žravá. Zabodla jsem do něj deset svící a strčila ho do ledničky, abych se na něj nemusela koukat. V tu chvíli zazvonil zvonek. Na zlomek vteřiny jsem zahlédla Péťu, jak se kolem mě mihl, když běžel otevřít branku. Zajímalo by mě, jaký má čas na sto metrů, myslím, že nikdo nemůže běhat rychleji, většinou ho vidím rozmazaně.


     Přišla Tababička. Ne "TA BABIČKA", ale "TABABIČKA". Když byl Péťa malý, neuměl vyslovit slovo "prababička" a tak říkal "Tababička" a prababičce už to nikdo neodpáře (nevadí jí to, je hrdá, že je jediná Tababička na světě a dokonce i vyslovovat se to musí s velkým T). Tak Tababička hrdě přikráčela s tajemným výrazem do kuchyně, Péťa přiskákal stylem "kroužím okolo Tababičky" a ječel: "Tababičko, cos mi přinesla? Cos mi přinesla, ukaž!" a Tababička se tvářila tajemně. Potom se přikrčila, zavrtěla zadkem a chvíli kvokala. Pak sáhla pod zadek a podala Péťoví kindrvejce. Péťa si ho vzal a skočil Tababičce okolo krku. Má plnou komoru sladkostí a vcelku o ně nestojí, ale snesené vejce od Tababičky je jen jedno. Zřejmě bude slavnostně umístěno v jeho pokojíčku na psacím stole. Tababička je prostě vzácný blázen a Péťa miluje její dárky ne pro ty dárky, ale pro způsob, jakým mu je dává. A mně je vždycky trošku líto, že už jsem dospělá.


     Oslavenec někam odběhl, dávno jsme se všichni smířili s tím, že se nikdy dlouho nezdrží a my jsme se usadili v obýváku u kávy. Do večeře je ještě čas a tak budeme probírat rodinné záležitosti a čekat na bratra Viléma a otčíma.


    Vilém dorazil asi hodinku po Tababičce a přivedl si přítelkyni, kterou nikdo neznáme. Vilém má každou chvilku jinou přítelkyni, je zbytečné se s nějakou seznamovat blíže, stejně to bude za chvilku jiná a tak si ušetříme práci. Kdysi byl Vilém klidný a zodpovědný muž, manžel a otec rodiny. Potom ho žena opustila, aby se vdala za jeho šéfa a Vilém byl chvilku zoufalý. Chvilku, než zjistil, že jeho zoufalství je magnet na ženský a že stačí si poplakat a postěžovat a každá ho chce, protože každá žena chce mít muže, který by ji tolik miloval, jako Vilém svou bývalou ženu. A tak Vilém rozjel akci "Zachraňte Viliho čtyři až padesát šest", objevuje se každou chvíli s jinou přítelkyní a chová se jako pubescent. Tato přítelkyně má tetování okolo pupíku, je jí asi dvacet a nemluví. Hned po příchodu se s Vilémem usadili na strategicky výhodném místě v rohu pokoje a začali si olizovat mandle. Chvíli jsem je pozorovala a přemýšlela, kde mám kýbl a jestli mám připravit studenou vodu, kdyby je bylo třeba od sebe odtrhnout, aby neohrožovali mravní výchovu mého syna. Rozhodla jsem se to zatím neřešit, ale průběžně je vizuálně kontrolovat.


     Pak dorazil otčím. Otčím toho také mnoho nenamluví, říká, že řeči obstarává manželka a má pravdu, maminka to zvládá za ně za oba. A tak otčím většinou spí. Usne kdykoliv a kdekoliv. Už dávno jsem rozhodnutá, že jednou uspořádám výstavu fotografií s názvem: "Kde všude se dá spát", mám už stohy fotografií spícího otčíma. Fotografie z Vilémovy svatby, z mojí svatby, z otčímovy vlastní svatby s mou matkou (usnul až na hostině, při mé svatbě spal už v kostele), z dovolených u moře, z dovolených na horách, z poznávacího zájezdu do Benátek, z okružní cesty po Francii a ze všech narozenin, svátků a Vánoc. A jednou si koupím kameru a budu natáčet i otčímova probuzení. Občas, když někdo vykřikne, nebo naopak když vznikne nečekaná delší odmlka v rozhovoru, otčíma to probudí. Rozhlédne se, jestli někdo nezemřel, nebo neupadl do komatu a když zjistí, že jsme všichni živí a zdraví, usměje se a řekne: "To je skvělý, na to bychom se měli napít!" a usne. Otčím vlastně vůbec nepije alkohol.


     Je čas jíst, můj syn si sedl ke stolu. A tak jsem přinesla jídlo a dali jsme se do toho. Jestli čekáte, že jsme se před jídlem chytli za ruce, sklopili hlavy a pomodlili se, tak čekáte marně. Když je na obzoru jídlo, má Bůh smůlu. Všichni se utěšujeme, že je vševědoucí a jistě ví, že jsme mu skutečně vděční, že jsme spolu a že máme jídlo. I otčím se na půl hodinky probudil a Vilém se svou tetovanou kráskou od sebe odlepili rty a omezili se na osahávání jednou rukou pod stolem. Vzhledem k tomu, že máme skleněný stůl, nebyli nenápadní, jak se zřejmě domnívali a my jsme všichni napjatě jejich ruce sledovali a čekali jsme, kam až zajdou. Divím se, že se neuzavíraly sázky.


     Toníčka jsem vám ještě nepředstavila. Toníček je můj dědeček. Už deset let odpočívá v pánu, ale Tababička se s jeho smrtí vyrovnala tak, že ji odmítla přijmout. A tak je tu Toníček s námi. Sedí vedle Tababičky u stolu, má svou židli a rozpráví s námi. Všichni víme, že tu je. Tababička s Toníčkem nám zrovna vypráví, jak se poznali. Samozřejmě, že to už dávno všichni víme, až na Tetovanou, ale Tababičce a Toníčkovi se do řeči neskáče. Ráda bych k tomu poznamenala, že Tababička si během doby ten příběh podstatně zidealizovala a že Toníček s ní měl hodně těžký život, protože, proč to neříct, Tababička Adélka byla kvítko z čertovy zahrádky.


     Bylo jí osmnáct, když ji dědeček poznal a nebyla ani tak krásná, jako "samej chlap".  Dědeček byl v té době už dospělý a rozumný muž s lékařskou praxí a když mu babička řekla, že si ho v žádném případě nikdy nevezme, protože se rozhodla odjet s cirkusem, nezhroutil se, ale rozhodl se počkat, až dostane rozum i ona. A čekal deset let. Mezitím babička projela svět, propadla beznadějně flitrům a nalepeným řasám, žila s krotitelem lvů a tygrů, potom s ekvilibristou, potom s klaunem, lítala na hrazdách a tančila na hřbetech koní a pak začala poránu zvracet. Rozum nedostala, ale klaun jí utekl a ona se sešla s dědečkem, který jí dal briliantový prsten, požádal ji o ruku a babička si ho radši vzala a za tři měsíce mu porodila mou matku. Porodit odjela do Francie, protože se rozhodla, že bude pokračovat v tradici šílených jmen v naší rodině, neboť ona se jmenuje Adelaide (nikdo to nevíme jistě, možná, že je obyčejná Adéla, ona ale tvrdí, že je Adelaide a my se s ní nehádáme) a dceři chtěla dát jméno Desirée, což v českém kalendáři nebylo a babička si nebyla jistá, jestli by to úřady povolily. Richardovi se to už po stopadesátéosmé nechtělo poslouchat a tak se do toho babičce vložil: "A že nevíte, jak jsem se seznámil já se Skarlet?" nevěděli to, byla to trapná historka na kterou já bych raději zapomněla. "Kamarád oslavoval nějaký narozeniny, nebo co a šli jsme do hospody. Byla to taková fajn hospůdka na Kampě, myslim, že se i tak jmenovala. A Skarlet tam byla s nějakýma chlápkama, který se za ní pěkně styděli," smál se, "nechceš jim to povykládat sama?"


     "To teda nechci a jestli to budeš vyprávět, nemluvim s tebou!" smála jsem se taky.


     "No to přežiju," mrknul na mě a počkal, až náš syn znechuceně odejde, Péťa nesnáší rodinné historky, "mamka tehdá byla asi pěkně napařená, viď, mamko! Lítala tam okolo stolů a zpívala:  Chvátám, chvátám, nemám chvíli klid, já tam, já tam dávno už měl být! Ne ne ne nesnídám, nesvačím, nestihnu to, nestačím, promiňte, vážení, mám veliké, hu hu hu, zpoždění!" zazpíval excelentně tu písničku z nějakého večerníčku a všichni, až na Tababičku se smáli. Tababička špatně nesla, že jí Richard přetrhl nit a že je někdo jiný středem pozornosti.


     "A na závěr tý produkce se zastavila a blinkala. Mně na nový čínský kecky." Maminka se mě zastala:


     "Asi jí bylo špatně, to se někdy stane."


     "Jasně, že jí bylo špatně, z chlastu!"


     "Seš trouba, tenkrát bylo odporný vedro a my šli na tu Kampu pěšky až z Vinohrad. Byla jsem urvaná a tak jsem vypila dvě piva na ex. Nesnáším pivo!"


     "Jo a potom, když jí vedoucí přinesl hadr, aby to po sobě uklidila, tak si zapálila a s nadhledem mu řekla - Milej pane, jsem těhotná a těhotný ženy se nesmí namáhat fyzickou prací! A bylo vymalováno! A pak na toho chudáka vrchního vylít ten tvuj bodygárd a chudák vrchní to musel vytřít sám."


     "Jo, ten bodyguard, na toho si pamatuju, ale fakt nevim, kde se vzal."


     "Já bych řek, že z kriminálu."


     "No to asi jo, já jenom nevim, kde jsem k němu přišla já, jednoho dne se na mě nalepil a od tý doby byl pořád někde okolo. A nikdo ho neznal, včetně mě."


     "No asi tě miloval, ne?" smál se Richard.


     "Maminka tenkrát založila společnost Soukromé očko s ručením naprosto neomezeným, aby vypátrala, kdo to je."


     "A nevypátrala jsem vůbec nic, akorát neověřená informace byla, že to byl nějakej pošahanej vrah."


     "Každopádně v tý době si na mě nikdo netrouf. Jen někdo byť nevinně zalaškoval, letěl."


     "No dyk i já jsem letěl! A proto jsem se do tebe asi zamiloval." Prohlásil Richard a objal mě se smíchem. Na pošahanýho vraha vzpomínám ráda. Byla to krátká a humorná epizoda v mém životě. Kde se vzal tu se vzal a jak přišel, tak jednoho dne zmizel a ani maminčina detektivní agentura nevypátrala, kam.


     "No není to skvělý? Měli bysme se na to napít!" vzbudil se otčím.


     Tababička řekla: "Já taky nikdy neměla pivo ráda. Pila jsem vždycky griotku."


     Tababička je skvělá babička a je skvělá prababička, je to úžasně vitální žena s úchvatnými nápady, ale řekla bych, že jako matka nestála za nic. Už jen proto, že měla celý život toulavé boty a nikdy nikdo nevěděl, jestli zítra bude doma, nebo na cestě do Benátek. Toníček celý život dřel jako kůň a na výlety neměl čas a tak se staral o dceru, jako by byla jeho vlastní a myslím, že to byl ten nejhodnější otec na světě, ale matku nahradit nemohl a tak jsme tím poznamenaní všichni.


     Teď se probrala Tetovaná a nejspíš strávila periferně zaslechnutý rozhovor a řekla nám:


     "Mě Vilém utáh na vinyly."


     Maminka Desirée na rodině lpí přímo šíleně. Když jí opustil můj a Vilémův otec, byla sama, protože žádný muž, který  by připadal v úvahu, jako manžel, nebyl dost dobrý, jako otec pro její dvě výjimečné a úžasné děti, které si zasloužily to nejlepší. A tak s námi žila sama za Toníčkovy podpory. Takže vlastně Toníček byl nejen náš dědeček, ale tatínek a živitel a vrba a skála. Až, když jsme byli dospělí, potkala otčíma a vzala si ho a udělala dobře.


      Tetovaná zrovna sděluje mému bratrovi do úst:


     "Víte, že v Guatemale žije takovej krásnej barevnej ptáček, kterej má metrový ocasní péra a jmenuje se kecal a v domorodým jazyce nahua to znamená dlouhý péro?"


     Ovšem i moje maminka pokračovala v té hrůzostrašné tradici prapodivných jmen a bohužel, když se mnou byla těhotná, četla zrovna Jih proti severu. A tak se já jmenuji Skarlet. Maminka toto jméno na úřadech prosadila, nikdo neví, jak se jí to podařilo, ale prosadila, ovšem v této, počeštěné podobě. Škoda, mohla jsem se narodit v Americe. No každopádně jsem Skarlet a celá rodina mě oslovuje důsledně Skarlet. Najděte na tohle jméno taky nějakou zdrobnělinu. Na střední škole ji našli, říkalo se mi Skárovaná, to bylo moc fan. Ani nevím, co maminka četla, když čekala Viléma. Možná Máj. Jednou se jí na to musím zeptat.


     "Dědo, když někdo načůrá na drát, co je v něm elektrika, umře?" všichni jsme se otočili směrem, odkud zazněla tato otázka. Péťa tahal otčíma za rukáv a budil ho "Dědo, víš, jak nám řikali ve škole, že když se někdo toho drátu dotkne, že ho máme majznout klackem!"


     "Jak majznout klackem? To vám určitě neřikali!" otčím se úplně probral "Určitě vám řikali, že když se někdo dotkne něčeho pod proudem a zasáhne ho to, tak se ho nemáte dotýkat, protože lidský tělo je vodič a zasáhlo by vás to taky a že máte najít nějakou dřevěnou tyč a tou ho od toho zdroje odstrčit."


     "No a dědo, když si někdo odskočí a zrovna tam bude vodič a on na ten vodič načůrá, tak umře, když je voda taky vodič?"


     "Představ si, že by nemusel, mohlo by ho to jen pošimrat."


     "Možná by mu ho ta pecka urazila!" Richarda toto téma zaujalo.


     "No to asi ne, tam by hrálo roli krokový napětí, je otázka, jak by bylo veliký." otčím je elektrikář.


     "Jaký krokový napětí?" Péťa asi elektrikář bude.


     "A taky by záleželo, jak moc daleko by dočůral." otčím ovšem studoval elektriku na vysoký škole.


     "Kdyby se mu chtělo hodně a dočůral by metr?" jo, metr je tak Richardova norma.


     "Předpokládej, že na drátě je 22000 voltů a je od transformátoru 10 metrů." otčím byl úplně vzhůru, málokdy se stane, že v naší rodině může projevit svýho elektrikářskýho génia.


     "To taky záleží na tom, jak daleko je od transformátoru?" i Richarda to téma pohltilo.


     "Kdyby dočůral jeden metr, tak by dostal šlupku tak 2200 voltů."


     "To je hodně, ne?"


     "Moč vede secsakramentsky dobře proud."


     "Líp, než voda?"


     "Asi by ho to popálilo, ale jak by se lek, tak by přestal. Destilovaná voda je izolant, příměsi solí ji dělají vodivou."


     "Tak umřel by, nebo ne?" chtěl vědět Péťa, soli v moči a krokový napětí ho nezajímalo.


     "Mezi drátem a transformátorem je napětí, které je rozloženo víceméně rovnoměrně, tak, jako ryska na metru," nedal se otčím.


      "Dědo a šedivěj lidem řasy?" rozhodl se Péťa změnit téma rozhovoru.


      "Pokud se postavíš někde na ten metr, tak počet čárek určí, jak velké napětí máš mezi nohama."


      "A dědo, šedivěj lidem řasy?"


     Ovšem otčím byl tak zaujat problémem s močením na drát na zem spadlý, že otázku šedivějících řas přeslechl. A tak se Péťa vydal k nejstaršímu člověku okolo stolu a otčím, zadumán, zase usnul.


     "Tababičko, máš šedivý řasy?" zíral Péťa Tababičce do očí ze vzdálenosti dvou centimetrů.


     "Proč bych měla mít šedivý řasy?" dotčeně se ohradila Tababička, "já nemám šedivý ani vlasy!" a pohladila si paruku.


     "Ale šedivěj řasy? Přece děda má šedivý obočí a chlupy v nose, ale jestli má šedivý řasy nevim."


     Musím přiznat, že na tuto otázku neznám odpověď. Šediví lidem i řasy?


     "Tababičko, řekni, máš šedivý řasy?" přidala jsem se k Péťovi.


     "Já jsem teda v životě neviděla nikoho, kdo by měl šedivý řasy," řekla maminka a drcla do otčíma.


     "Dyk řikám, že by záleželo na moc věcech, třeba to krokový napětí" probudil se otčím.


     "Já nemám šedivý vlasy!" křičela Tababička na Péťu. Ovšem Péťa dojedl dort a byl dávno v tahu.


     "Ty ani nevíš, jaký máš řasy," povídá Richard se smíchem a absolutně bez jakýkoliv úcty k Tababičce, "ty, myslim, ani nevíš, jakou máš pleť, jednou, až to všecko smeješ, tak možná budeme všichni překvapený, že seš cikánka!"


     "Moje babička je cikánka, máte někdo něco proti tomu?" tetovaná se odlepila od mého bratra a vložila se do diskuse. Abych se vyhnula této debatě o rasismu, odešla jsem uvařit konev čaje. Stála jsem u sporáku a vzdáleně ke mně doléhal šum řeči mojí rodiny.  A tak jsem stála a ani jsem nezpozorovala, kdy se začala vařit voda. Bylo mi špatně. Přemýšlela jsem, jak moje rodina přijme, že trpívám ranní nevolností. Je mi čtyřicet, proboha! Je mi čtyřicet a moc chci holčičku. A ať si nikdo nemyslí, že to bude nějaká Anabella, já budu mít úplně obyčejnou Kačenku. Udělala jsem čaj a s úsměvem jsem vešla do pokoje.


     Vešel Péťa s místním policistou. Lekla jsem se:


     "Co se stalo, proboha?"


     "Vy jste Petrova matka?"


     "Samozřejmě."


     "Pani, váš syn mi říkal, že ho týráte!" všichni rázem zmlkli. Tiše jsme zírali na policistu.


     "Cože?" řekla jsem opatrně.


     "Povídali jsme si a já jsem se ho zeptal, jak to, že je pořád samej šrám a modřina. Řekl mi, že je týrané dítě, že ho bijete a mučíte." Podívala jsem se na Péťu. Asi zle, utekl nahoru do pokojíčku.


     "Víte, pani, máte štěstí, že vás trochu znám a že znám dobře jeho. Jinak bych se tim musel zabejvat." Zasalutoval a odešel.


     V tu chvíli vešla naše krásná intelektuálka s dírami na ponožkách:


     "Představte si, co se mi včera stalo, jela jsem domů taxíkem a ten taxikář byl děsně milej a příjemnej a řikal, že je děsně unavenej a že zrovna končí a jestli bych s nim nešla někam se najíst a já měla hlad, tak jsem řekla, že jo, ale že se musim vykoupat a převlíct a aby nečekal před barákem v autě, tak jsem mu nabídla, aby šel dál a udělala jsem mu kafe a šla jsem se vykoupat a když jsem přišla z koupelny, tak on tam seděl nahej. A tak jsem chvilku koukala a pak jsem mu řekla, že jsem se zrovna vykoupala a že by se měl taky vykoupat a podala jsem mu ruku a vedla jsem ho do koupelny a když jsme byli v předsíni, tak jsem rychle otevřela dveře a vystrčila jsem ho na chodbu. A on tam, blbec, stál na tý chodbě nahej a zvonil a bušil a já se koukala kukátkem a mohla jsem se počůrat smíchy."


     Všichni jsme se mohli počůrat smíchy, nejvíc Tababička.


     Asi mě nic na světě nerozhází. Rozdala jsem hrnky s čajem a důstojně jsem mamince pozvracela bačkory.


     "No není to skvělý? Na to bysme se měli napít!" řekl Richard a usmál se na mě.


 


 


     P.S. Po necelém roce doplňuji, že jsem svou dceru pojmenovala Ofélie, protože jsem v porodnici četla báječnou knihu Ofélie se učí plavat. Mimochodem, vlastně jsem vám neřekla, jak se jmenuje moje první dcera. Tak třeba příště?    


 


    


 

07.06.2008 10:15:17



Komentáře

4 komentářů:
  • 30.06. 21:57, ctvrta.sudicka

    Ale zasejc jsi se mnou a Badíčkem a vnaší vlčí smečce :o)))))

  • 21.06. 13:14, čekanka

    já z toho mám depréze, protože takovou rodinu nemám, rotože žádnou rodinu nemám, protože jsem si ji musela vymyslet :-) a když už jsem si nějakou rodinu musela vymyslet tak mě baví :-) přece si nevymyslim nějakou nudnou rodinu :-)))))

  • 21.06. 13:05, arretka

    Já z toho nemám deprese,mě tahle rodina baví...:-)))

  • 07.06. 16:51, ctvrta.sudicka

    Já mám z toho deprese...


přidat komentář

<< úvod

© 2007 copyright - relevantní autor všech článků jsem jen a jen já blog.txt.cz

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se