ČEKANČÍ BLŮČEK, aneb Zápisky egomaniaka

Konečná

 


Probudila se, ještě byla tma. Koukla se na hodiny. Bože, tak brzo. Kdyby jí někdo řek, když jí bylo dvacet, že spát je problém, považovala by to za vtip století. Ani na stařeckou nespavost nevěřila, do osmnácti spala v pokoji s babičkou, která se každý ráno těžce probouzela se slovy: "Ach jo, zase jsem celou noc nespala" a přitom se barák celou noc v pravidelnejch intervalech otřásal jejím chrápáním. Nikdo se nad tim nepozastavoval. Babička měla vůbec věci, třeba kejchala vždycky nenormálně. Kejchla si a řekla: "To neni normální kejchnutí, to nevěstí nic dobrýho, z toho mi nebude dobře" a nebylo jí dobře. Usmála se nad tou vzpomínkou. Tehdy jí to legrační nepřišlo, obtěžovalo jí babiččino věčný stěžování. Zase se podívala na hodiny. Ručička se skoro nepohnula. Za chvilku se vzbudí a zase začne buzerovat. Ten chlap, co spí vedle ní. Podívala se na něj. Spal. Ten se spaním problémy neměl. Třeba by ho mohlo porazit auto, nebo tak něco, mohl by aspoň měsíc bejt v nemocnici, byl by klid. Udělalo se jí špatně od žaludku a musela jít zvracet. Kdysi si přála ráno zvracet, protože to byla neklamná známka těhotenství. Zvracívala často a většinou ráno, ale vždycky to byly jen nervy. Teď ví, že těhotná neni a na nervy je furt. Vrátila se do postele. Začínalo svítat. Podívala se na hodiny. Ručička se vůbec nepohnula. Asi došly baterky. Podívala se na něj. Už na něj bylo vidět líp. Někdy chtěla bejt slepá. "Budeme se milovat i když nám bude osmdesát?" ptala se večer toho druhýho, toho, kterýho milovala. Podíval se na ni a zasmál se: "V osmdesáti? To už budu nejspíš slepej." "Tak to mám šanci" řekla a smáli se. Objal ji tak pevně, jak to šlo. Jo, tak asi vypadá štěstí. Ale tohle kdysi s tim, kterej teď spí vedle, zažívala taky. Jen se spolu nikdy nesmáli, netušila, že některý lidi dokážou projít životem a nesmát se, jak to, že jim to nechybí, jak to, že nestrádaj, jak to, že nechápou potřebu těch ostatních, jak to, že někdo vůbec netuší, že smích je životní nutnost, daleko nutnější, než peníze a umytý okna? Vstala a šla si do kuchyně zapálit. Je to taková její revolta, manžel je nekuřák, kdysi jí zakázal doma kouřit a ona to přijala, vyhovovalo jí, že kouří mnohem míň, nemá ráda závislosti, bylo fajn si zakouřit jen někdy pro radost, jen někdy s přáteli u kafe. Manžel nepil kafe. Záviděla kamarádkám, který přišly domu z práce, udělaly kafe a sedly si s manželem na půl hodinky poklábosit a pak se vrhly na domácí povinnosti. Jak to, že některý lidi nemaj potřebu si poklábosit? Jak to, že projdou životem bez toho, aby se zeptali manželky: "Jak ses měla celej den? Cos dělala?" Když se ona manžela zeptala, řekl: "Proč tě to zajímá?" Zpočátku mu vysvětlovala, že jí to zajímá z úplně přirozenýho důvodu, že ho miluje. Nikdy to nepochopil, tak přestala vysvětloval, pak se přestala ptát a teď už jí to nezajímá. Teď už ji zajímá jen jestli bude doma, nebo půjde pryč. Vrátila se do postele. Bylo už skoro světlo a ručička na hodinách se ani nepohnula. On taky ne. Dneska asi bude dlouho spát. Vzala si knížku, ale na čtení byla ještě tma. A stejně se nemohla soustředit. Pořád se jí honilo hlavou, co bude, až se vzbudí. Jestli bude mít dobrou náladu a bude mlčet, nebo jestli bude mít špatnou náladu a bude protivnej, nebo jestli bude mít hnusnou náladu a pohádaj se, nebo jestli bude mít tu nejhorší náladu a zbije ji. Vstala a šla se vykoupat. Oblekla se a potom se rychle a potichu vyplížila z bytu, dokud spal. Když byla ve výtahu, pípla smska: "Vcera to bylo skvely, jsi uzasna a ja te miluju" "Ja vim, ale je mi to hovno platny" odepsala a sedla si do autobusu, aby někam odjela.
25.09.2007 20:06:34



Komentáře

0 komentářů:

přidat komentář

<< úvod

© 2007 copyright - relevantní autor všech článků jsem jen a jen já blog.txt.cz

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se