ČEKANČÍ BLŮČEK, aneb Zápisky egomaniaka

Život jde dál...jde, vážně

 


Ohnul ji přes pelest a vopíchal do prdele. Brečela. Nekřičela, ale brečela. Brečela potichu, polykala slzy, neřekla jediný slovo. Byla stažená, v křeči, muselo jí to bolet, navíc věděl, že tohle nemá ráda. Ani ho to moc neuspokojilo, sice se udělal, ale nějaký štěstí, nebo radost, to teda necejtil. Taky neměl důvod, právě se dozvěděl, že má někoho jinýho. „Miluju ho“ řekla „tebe už dávno ne, nechci tě, nechci s tebou žít a nechci s tebou mít nic společnýho!“ Jenže je to přece jeho žena. Jeho. A tak ji ohnul přes pelest a narval jí ho tam, kde ho nikdy nechtěla mít. Když skončil, narovnala se, otřela si oči a odešla do obýváku. Slyšel, pak, jak telefonuje, vzlyká, už nezadržuje pláč. Šel za ní a našel ji, jak sedí s kolenama u brady v rohu za sedačkou s telefonem na uchu. Podívala se na něj a v očích měla strach. Snažil se nebrečet a pak ji silou celý tý zrady praštil. Pak ještě jednou a odešel. „Miluju ho“ řekla „tebe už dávno ne, nechci tě, nechci s tebou žít a nechci s tebou mít nic společnýho!“ Řekla to už před několika dny a on tomu pořád nevěřil. Sledoval ji, jak stojí v kuchyni a krájí maso. Těch pár dnů, co to věděl, přemejšlel. Přemejšlel, co se stalo, co udělal špatně, co by teď udělal jinak a snažil se nebrečet. Jasně, bylo toho dost. Vždycky je toho dost. Taky nebyla svatá. To bylo právě vono, přišlo mu to vyrovnaný. Nikdy ji nebil, nikdy jí nezahybal. Myslel, že ani ona jemu. To poznání, že se splet bylo šílený. Těch pár dnů to trávil, zažíval a nepochopil. Teď s nim cloumaly nepoznaný emoce. Sledoval ji, ale pak už jen nůž, kterej držela. Ten nůž se nořil do příčných pruhů svalstva mrtvýho zvířete a on myslel jen na to, jak ho drží v ruce on sám, v ruce, kterou ji kdysi hladil, jak drží nůž a ostří se noří do jejího svalstva. Zavřel oči a oklepal se. Tohle ne. Zvedl se a odešel.


 


„Znásilnil mě, normálně mě vohnul přes pelest a narval mi ho do prdele, ví dobře, hajzl, že to nesnášim!“


„Tomu mýmu idiotovi je to úplně fuk. Sedí, čumí, nic neřiká…kdyby mi nafackoval, ale on je úplně neschopnej.“


„Potom mě zbil a odešel, nikdy mě nemiloval, kdyby jo, přece mě nezbije.“


„Jsme spolu patnáct let a on nic necejtí…“


 


Ti dva se právě sešli v putyce za rohem.

22.09.2007 08:11:45



Komentáře

1 komentářů:
  • 26.09. 21:51, adelka

    Vod kdy se jmenuješ Renée Attendant?


přidat komentář

<< úvod

© 2007 copyright - relevantní autor všech článků jsem jen a jen já blog.txt.cz

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se