ČEKANČÍ BLŮČEK, aneb Zápisky egomaniaka

Je to sebevražda, jsem rozhodla

Nechtěla bych se jmenovat Jessica Fletcher, nebo Parry Mason a navíc bydlet třeba v Midsomeru. Pokud bych se jmenovala Jessica Fletcher, nebo Parry Mason, nebo i jen bydlela v Midsomeru, musela bych se sama sebe, nebo okolí, nebo toho nahoře ptát, co je se mnou, proboha, špatně, že každej den umře některý z mých přátel, nebo někdo z jeho rodiny, nebo je některý z mých přátel, nebo někdo z jeho rodiny z vraždy alespoň podezřelý. Pokud bych jen bydlela v Midsomeru, bylo by to lepší, nemusel by to bejt ausgerechnet muj přítel, moh by to bejt klidně i nepřítel, a taky by všichni obyvatelé Midsomeru a všichni známí, přátelé a příbuzní všech obyvatel z Midsomeru a taky všichni náhodní kolemjdoucí, či projíždějící byli podezřelý, takže by toho podezření na mě zbylo míň. To by bylo potom trauma bejt šéfinspektor Barnaby. Protože bejt šéfinspektorem v policejním okrsku jako je Midsomer, to musí bejt fakt na švestku. (Asi jako je na švestku, když na zpevňujících kapslích proti vráskám je napsáno, že se nemaj strkat do nosu, nebo na jednorázových dámských holítkách, že se daj použít i víckrát, než jednou. Někdy si fakt připadám, jako na planetě opic.)


 


 


 



     Já se jmenuju Renée a umřel mi dědeček, babička, milenec a podnájemník a ještě asi deset dalších lidí, který jsem některý trošku znala, jiný ani neznala a všichni umřeli přirozenou smrtí, nebo aspoň já nevim, že by neumřeli přirozenou smrtí, a to teda rozhodně neni na seriál. Já bych tak mohla hrát v seriálu o veleúspěšných vztazích, kterým Adélka řiká telenovely a raduje se, že nemusí koukat na televizní seriály, protože má takový se mnou v reálu. A protože píšu jen to, co se mi skutečně přihodí, málokdy si něco sakumprdum vymyslim, ten, kdo čte, co píšu, vlastně ví už skoro o všem, co se kolem mě v týhle oblasti dělo a děje, měla bych zmínit ještě jeden, docela stěžejní vztah nevztah, kterej muj život hodně negativně ovlivnil a kterýmu jsem se doteď vyhybala. Teda jeho záznamu. Proč? Asi proto, že spustil kolotoč mejch depresí. Jak jsem teď tak doma, mám spoustu času přemejšlet, a tak jsem vypřemejšlela, že vlastně do tý doby jsem nebyla nic moc vychechtaná, ale byla jsem docela v pohodě a ty svoje stavy jsem tutlala, páč se to dalo, když byly jen přechodný. Od týhle doby nepřestávaj.


     Bylo to v době, kdy jsem byla už nějakej pátek rozešlá s bubákem, asitak cca sto padesát pátků, bylo mi skoro třicet osm, a i když jsem si to nepřipouštěla, natož abych to někdy vyslovila nahlas, moje podvědomí už zpracovávalo ten fakt, že nebudu mít děti. Pro někoho to třeba neni až taková tragédie, pro mě to ale tragédie vždycky bude. No a tak jsem si tak jednoho dne ležela v noci v posteli a jak moje podvědomí zpracovávalo, nemohla jsem spát a koukala jsem na jednu nejmenovanou hudební stanici a na připitomělý smsky od diváků, který tekly dole na obrazovce. Protože to byla stanice hudební, je zcela na bíledni (Nevim, co to je "bíledni", ale řiká se to, ne? Myslim, že to bude to monokolokabilní slovo. A nebo to slovo je "nabíledni"?), kdo ty smsky psal a jakýho byly typu ve tři hodiny v noci. A tak jsem je četla, jak tekly, jednu za druhou, ani jsem je nevnímala, protekly jednim okem tam a druhým zase hned ven, aniž by zanechaly nějaký stopy. A najednou mi protekla jedna smska a muj mozek vyslal signál, že se vymyká. A tak jsem ji zaznamenala. Zněla:


     "Je mi 40, mám 1,5 roku starýho syna ve vlastní péči a zajímalo by mě, jestli touhle cestou najdeme mámu" a telefonní číslo.


     Vzala jsem telefon a napsala jsem:


     "Určitě" a na to číslo poslala.


     Ten čtyřicetiletej se synem ve vlastní péči se jmenoval Pepa, syn ve vlastní péči se jmenoval Pepíno a tak je na bíledni, nebo nabíledni, že jsem si na ně vzpomněla zrovna dneska. Byli z jižních Čech, kde mám kořeny po babičce a dědečkovi, bydleli na vesnici v pronajatým domečku, a Pepa byl chytrej chlap a měl charismatickej hlas. Já mu poslala fotku, on mně ne, protože neměl jak. Nicméně jsme se domluvili, že bude dobrý, když se sejdeme co nejdřív a tak jsme začali plánovat. Naplánovali jsme, že přijedu já, že přijedu na víkend a že přijedu hned. Naplánovali jsme, že pojedu vlakem do Českých Velenic, tam vystoupim, budu mít červenej klobouk a budu hledat chlapa s kočárem. A těšili jsme se. No a tak jsem nasedla do vlaku vybavena nějakým oblečením, červeným kloboukem a knihou. A jela jsem.


     Vlak byl poměrně prázdnej, v kupé jsem seděla sama a tak jsem si četla a psala smsky Pepovi, že máme trému oba a že budeme blinkat společně a mimino nám bude držet hlavy nad záchodem. Pepa pak psal, že mi koupí housku s vysočinou a jablečnou limonádu. A tak mi cesta příjemně ubíhala. Za Třeboní se otevřely dveře do kupé a v nich stál chlap. Koukla jsem na něj a napadlo mě: "Sakra, ten je fakt dobrej, škoda..." a on jen hodil očima na sedadlo naproti mně, vydedukovala jsem, že se mě ptá, jestli je volný, tak jsem kejvla a upřela jsem zraky do knížky, abych nebyla v pokušení. Vtom mi v tašce pípla smska, vzala jsem telefon do ruky a četla jsem:


     "Nežer tak tu knihu, bude ti vážně blbě, vem si radši housku se salámem" a šustění naproti mně přitáhlo moje zraky.


     Muj novej spolucestující vyndal na ten vlakovej stolečíček housky, salám a láhev s limčou. Koukli jsme se na sebe a začali jsme se smát. Řikal, že nechal Pepína u sousedů, že nastoupil v Třeboni a prolejzal vlak, aby našel červenej klobouk, ale žádnej nenašel, došlo mu, že ho teda nebudu mít na hlavě a tak hádal, která jsem a když viděl mě, řek si, že tahle a žádná jiná (kecal, měl fotku, ale kecal hezky).


     V Českých Velenicích jsme přestoupili na motorák a už jsme věděli, že to klapne. A když jsme potom seděli na zahradě v altánku, už s Pepínem, přišla k nám rodinná pohoda. Jo, bylo to fakt takhle děsně rychlý. Večer jsme se milovali a řikali jsme si, že bych už ani nemusela odjet. A tak uběhl víkend. Když jsem uvařila a klukům chutnalo, seděla jsem s nima u stolu, koukala na ně a byla jsem šťastná. Vážně. Byla. S Pepou jsme si pořád povídali a pořád bylo o čem, rozebírali jsme jeho vztah s Pepínovo matkou a Pepa se mě najednou zeptal:


     "A ty seš jak dlouho rozvedená?" Trošku mě ta otázka zarazila a řekla jsem:


     "No...já vlastně ještě rozvedená nejsem, víš...on to ještě ani jeden z nás nepodal..."


     Pepa vypadal krapet překvapeně a když se z toho překvapení vzpamatoval, zeptal se mě, proč teda hledám chlapa, když jsem vdaná. Řekla jsem mu, že nehladám chlapa, že hledám dítě.


     "A já jsem jako co?" zařval a já už jsem marně hledala vysvětlení.


     "Ty seš bonus, přece.." řikala jsem, už zbytečně, odcházejícímu Pepovi. Za deset minut jsem měla sbaleno, moje taška visela na kočáře a Pepa mazal na nádraží. A já polykala slzy, utíkala za nim a ani se nesnažila něco říct. Počkali se mnou na vlak, rozloučili se a potom odešli a rozhodně se už nikdy nechtěli vrátit. Bylo mi smutno, ale ani jsem nebrečela, bylo to všecko tak rychlý, že mi to vlastně celý ani pořádně nestačilo dojít. A tak jsem se vrátila domu, nikomu jsem nemusela nic vysvětlovat, protože v tý době už se mě bubák ani na nic neptal, a v klidu jsem se zase zařadila. Považovala jsem to za ukončený. Ne, že bych na to nemyslela, ale nepředpokládala jsem pokračování. Nicméně za týden přišla smska od Pepy.


     "Promiň, přemejšlel jsem o tom, máš právo na to dostat čas, aby sis to všecko vyřídila, ale na tom rozvodu musim trvat, Pepínovi už jedna máma utekla, nechci, aby mu utekla druhá a proto budu chtít, aby sis nás vzala." a tak jsem odepsala:


     "Ty promiň, já ti rozumim a jsem připravená to udělat" a byla jsem připravená to udělat.


     A tak jsme si zase psali a telefonovali a bylo to hezký a já se chystala co nejdřív za nima zase jet. A taky jsem začala řešit. Jeden den mě bubák naložil do auta a odvez na zahrádku, kterou pořídil, lakomec, v záplavový oblasti na Berounce. Ta zahrádka měla deset krát deset metrů, uprostřed stála jabloň a vedle vrátek byly pozůstatky nějaký kůlny, kterou zřejmě odnesla voda. Jinak bylo všude bláto a lebeda. Bubák se domníval, že budu mít zahrádku ráda, vymýtim lebedu a zasázim mrkev a že po nějaký době budeme v produkci zeleniny soběstačný. Neměla jsem ráda bubáka, neměla jsem ráda zahrádku, odmítala jsem tam jezdit a už vůbec jsem neměla v úmyslu cokoliv provádět s lebedou a plahočit se na plantážích, když můžu vzít pár korun a mrkev nakoupit v obchodě. Tentokrát jsem ale projevila přání s nim na zahrádku jet, protože jsem mu potřebovala sdělit svoje pevný rozhodnutí se rozvýst a věděla jsem, že na zahrádce se mu to bude líp zpracovávat, protože on to bláto s lebedou miloval a chystal se sklízet jabka. A tak, když byl v koruně, začala jsem recitovat připravenou řeč. Nezapomněla jsem zdůrazňovat, že o Pepu tady vůbec nejde, že chci jen Pepína a Pepu, holt, musim přibrat.


     Bubák mě vyslechl a aniž by jen na chvilku přestal házet jabka dolu, kde jsem je musela chytat, nebo sbírat a dávat do beden, řekl:


     "No, když myslíš, že to je tvoje štěstí, tak to udělej, ale jestli čekáš, že ti dám požehnání, tak teda nedám." No i tak to proběhlo dobře, řikala jsem si a jabka se mi sbírala radostněji.


     "A až tam pojedeš, nezapomeň vzít chlapečkovi jabka" řekl Mičurinec a už se k tomu nevracel.


     No a tak jsem se k tomu nevracela taky a pomalu jsem se začala připravovat na svuj novej život s chlapečkem.


     Jednou večer, nebo spíš odpoledne, přišla od Pepy zoufalá zpráva: "Prosim tě přijeď, já už nemůžu, jsem s nervama v prdeli, přijeď, potřebuju tě!" Miluju, když mě někdo potřebuje, miluju, když mě někdo volá na pomoc, bubák byl dycky děsně soběstačnej a nikdy mi neřek, že mě potřebuje, ačkoliv jsme oba věděli, že mě potřebuje možná víc, než já jeho. Jednou jsem byla o víkendu na horách s lidma z práce a byl to víkend, kdy jsme měli Martinu a já si klidně odjela, moje matka to nemohla přenýst přes srdce, sice neměla ráda ani bubáka, ani Martinu, ale nějak se jí nelíbilo, že odjedu a nechám je napospas, dokonce jsem odmítla i kastrůlky se slovy: "Mami, proboha, Roman je přece dospělej chlap, umí se postarat o svou dceru!" a fakt jsem si to myslela, i když, když jsem jednou umírala, jak mi bylo blbě, stejně jsem mu z postele musela řikat, jak má to kuře upýct. A tak jsem jela na ty hory a v neděli jsem tam obíhala všechny řidiče a žebrala jsem, aby jeli dřív, protože jsem chtěla Martinu ještě stihnout, protože mi chyběli a protože jsem stejně byla nervní, jak to zvládaj beze mě. A když jsem dorazila domu, Martinu jsem ještě stihla, křičela jsem ode dveří: "Ahoooj, jsem doma, chyběla jsem vám?" a bubák od nádobí klidně odvětil: "No ani ne." A povim vám, že je strašný žít s chlapem, kterej se vás dnes a denně mermomocí snaží přesvědčit, jak moc vás nepotřebuje. I když znáte původ toho tiku a víte, že přesvědčuje taky sebe, protože nechce bejt na nikom závislej a nechce komukoliv už nikdy dát svou svobodu a blablablabla je to nakonec všecko fuk, protože přijedete domu a on řekne "ani ne!" a vám se chce v tu chvíli umřít, připadáte si zbytečná, odepsaná, k ničemu a hlavně mrtvá. A tak se nemůže nikdo divit, že když vám pak ňákej chlap řekne "potřebuju tě" letíte za nim i bez křídel. Já jsem mu teda v první řadě zavolala. Řekla jsem mu, že mám asi pade, čili jestli chci přijet, musim si pučit od kámošky, ale ta mi pučí maximálně dvě kila, což je akorát na cestu, od bubáka si nemůžu pučovat prachy na cestu za nim, přece, takže přijedu fakt bez peněz a jestli teda mám, protože vim, že on ty prachy taky nemá, jako chlap na mateřský. On řekl:


     "Jo jo jo jo jo, prosimtě přijeď, s prachama se to ňák udělá."


     A tak jsem jela půlnočním vlakem do Budějic. Přípoj, co měl jet, podle Pepy, z Veselí nad Lužnicí, nejel, takže jsem tvrdla na nádraží od tří do šesti, to bylo fakt príma, byla jsem tam úplně sama, byla mi zima, takže jsem se musela převlíkat na nástupišti, teda mohla jsem jít za roh, ale nechtělo se mi tahat s taškou, no prostě fakt zábava, ale nakonec jsem se po sedmý ráno dovalila na barák. Miláčkové ještě spinkali, musela jsem je probudit, ale měli takovou radost, oba, že to uvítání se snad ani nedá popsat. No a tak jsem začala láskyplně kmitat. Uvařila jsem polívku a posbírala po domě všecko co potřebovalo zašít, protože Pepa byl šikovnej na žehlení, uvařit uměl, ale s jehlou nepracoval. A tak jsem pozašívala všecko, včetně nákupní tašky a ruksaku. Pepa okolo mě tančil radostí a vypadalo to, že tu idylku nám nic nemůže zkazit. Až nastal večer a dorazila první krize, protože Pepa řek, že na sex neni zvyklej a že ať já si, laskavě, zvyknu na to, že on bude vždycky spát s Pepínem. A odmítl se od něj hnout, i když ten už dávno spinkal. To jsem fakticky docela považovala za problém, protože já sex chci a chci spát se svým chlapem. Chápala jsem, že Pepíno je zvyklej spát s tátou a že by to asi nešlo utnout naráz, ale tak aspoň na dvě tři hoďky moh bejt u mě. Pepa. Že neni zvyklej na sex, to je sice smutný, ale zase by jeden předpokládal, že když už ho dlouhou dobu neměl, bude ho chtít, ne? No on ho chtěl, po obědě, když Pepíno spal. A tak jsem ležela v posteli, nemohla jsem usnout a řikala jsem si, že vona to teda s milým Pepou zas taková idylka nebude. Druhej den jsme vstali, já jsem udělala snídani a dala jsem se do sbližování s Pepínem. Považovala jsem to za dost důležitou věc, docela za nejdůležitější, aby si na mě zvykl a respektoval mě a měl mě rád. Byl rozkošnej a chytrej, ale krapet zanedbanej. A já se rozhodla ho odnedbat. A protože byl chytrej, bavilo mě to. A protože já mám pro děti nějakou přitažlivost, dalo by se říct, že to sbližování bylo poměrně úspěšný od samýho prvopočátku. K obědu jsme ohřáli polívku ze včera a protože já se sbližovala, Pepa upek buchty. Přišlo mi to v pořádku a nepozastavovala jsem se nad tim. Nepřišlo mi ani, že by se nad tim pozastavoval Pepa. Ovšem pak jsme šli na návštěvu k sousedům.


     Sousedi byli typický vesnický primitivové a já k nim chodila nerada, ale museli jsme, protože hlídali Pepína. Soused byl primitiv od koní, kterej občas seřezal sousedku primitivku, když mu dala polívku moc horkou, nebo studenou, a taky se někdy obnažoval před dětma ze sousedství. Sousedka byla primitivka v domácnosti, co kmitala jak blbec, aby vyhověla svýmu koňákovi a věděla, že jí to je prd platný, taky jí bylo prd platný, že furt uklízela, protože měli stejně furt neuklizeno, znáte ty typy, furt všecko leštěj a cíděj, ale stejně byste se u nich ani nenajedli. No a měli pětiletou holčičku, která byla princezna a zlatíčko a byla chytrá, kupodivu, bůhví po kom, asi nebyla souseda, ale nějakýho jinýho souseda. No a tak jsme u nich seděli, pili kafe a soused jed nějakej guláš a zeptal se mě, co jsem vařila já. A já popravdě řekla, že nic, že jsme ohřáli pollívku od včera a Pepa uštrykoval buchty. A soused vytřeštil zrak a udiveně pravil:


     "Tys NEVAŘILA???"


     A já: "Ne."


     A on: "Jak to?"


     A já: "A to se musí?"


     A on: "No seš ženská, ne?!"


     A to mě džralo a řekla jsem: "Hele, s těmahle sexistickejma názorama na mě nechoď. Chodí Pepa do práce? Nechodí. Tak nechápu, proč by se měl celej den flákat a nemoh by upect buchty, když to umí. Koneckonců, já jsem tu FURT JEŠTĚ NÁVŠTĚVA." a myslela jsem, jak jsem mu vytřela zrak.


     Ale on: "Chá. Tak to ti dávám tři tejdny."


     A Pepa nic.


     Když jsme došli domu, Pepa si sed k počítači a vztekle bušil do kláves. Já jsem si hrála s Pepínem a čekala jsem, co bude. A po chvilce bylo zle. Začalo to pomalu. Pepa pravil:


     "Ale tys fakt mohla něco uvařit."


     A já: "A proč?"


     A on: "Protože seš ženská."


     A já: "No, v noci jsem si tak moc nepřipadala."


     A on: "A hlavně jsi mě znemožnila před nima."


     No a to teda už bylo fakt moc. A tak jsme se pohádali, Pepa řval, já brečela, chvilku, pak jsem šla kouřit do altánku a přešlo mě to jako mávnutím proutku a jako mávnutím proutku jsem se rozhodla, že tudy teda cesta nevede a od tý chvíle jsem byla klidná, jak želva, což u mě neni přirozenej stav. Do večera jsem se pak věnovala už jen Pepínovi a když usnul, šla jsem si v klidu lehnout. Ráno mě Pepíno vzbudil, dala jsem mu snídani, zabalila jsem si tašku a seděla jsem u něj a malovala se. Pak vstal Pepa, přitančil do kuchyně, evidentně se z toho vyspal a evidentně předpokládal, že já taky, protože v tanci po kuchyni začal zpívat, cože budeme dneska dělat.


     "No, já fakt nevim, co budete dělat vy, ale já jedu domu," řikám já a v klidu si maluju ty čáry na oči. Pepa se zastavil v tanci a ironicky se zeptal: "To vždycky utíkáš, když nastane problém?"


     "Hele. Tohle neni problém. To je prostě konec. Když se takhle chováš, když se známe pár tejdnů, dovedu si představit, jak se budeš chovat za rok. Pepíno je fajn, ale tebe neskousnu ani kvůli němu. Prostě to vim. Jedu domu."


     "Ale já ti nedám na cestu!" myslel si, že na to vyzrál, že mě má v hrsti...     


      "Neva, jedu stopem!" a vzala jsem tašku a odešla jsem středem.


     Náhodou jsem věděla, kde je silnice na Prahu, protože mi Pepa ukazoval cestou od nádraží místní zajímavosti a pamětihodnosti: „Tady je nádraží, tady máme obchůdek, tady je autobusová zastávka, tady je kanál a tady je náš přechod pro chodce.“


     Na výpadovce jsem se zastavila a ještě, než mi upadla taška na zem, stálo u mě auto.


     „Kam jedete?“ ptá se řidič.


     „Do Prahy.“


     „Já vás můžu hodit do Třeboně.“ říká zase on.


     No, furt se mi bude líp stopovat v Třeboni, než tady, řikám si já a nastupuju. Řidič byl fajn chlap, celou cestu mi lichodil, že jsem krasavice a vypadám děsně mladě, a přemlouval mě, abych do Prahy nejezdila. Jenže já byla nakopnutá směr Praha a nikdo nebyl sto ten směr změnit, nebo mě, dokonce, zastavit. A tak jsem si v Třeboni vystoupila a to, co jsem spatřila mě rozradostnilo. Silnice na Prahu se opravovala, fungovala jen v jednom směru a stál tam takovej ten mobilní semafor. To znamenalo co? To znamenalo, že tam budou auta stavět a tudíž se daj líp odlapnout. A tak jsem položila tašku na silnici a byla jsem odhodlaná lapat. Jenže já jsem dost špatnej dealer, a jehovista úplně na nic, prostě jsem nedokázala chodit po těch stojících autech a ptát se, jestli mě vezmou, stála jsem tam, jako trotl a čekala jsem, až mi někdo zastaví sám od sebe a dělala jsem, že vlastně ani nikam nejedu, že se tak normálně povaluju u silnice, slunce do mě pralo, stín nikde žádnej, neoplývala jsem tekutinami, natož jídlem, za chvíli jsem se kácela úpalem, úžehem a dehydratací a když jsem na tý silnici stála (teda sem tam seděla a sem tam polehávala) dvě hodiny, měla jsem toho akorát tak plný zuby.


     A tak jsem zmobilizovala síly, zaostřila pohled a identifikovala v dálce benzínku. Benzínka znamená nejen benzín, ale taky vodu. Taková novodobá oáza. A tak jsem zase naložila tašku na záda a vydala jsem se tam. Byla to taková maličká pumpička, s maličkatým šopíčkem a maličkatým prodavačem. Slušně jsem se optala, jestli si můžu dojít jen na záchod a maličkatej prodavač kývnul. A tak jsem se šla vyčůrat do maličkatýho záchůdku a napít z maličkatýho umývadýlka. Teda z kohoutku, ale to umývadýlko líp zní. Z pumpičky jsem vyšla občerstvená a plná sil a rozhlídla jsem se už okem ostřížím. A už jsem taky zase přemejšlela. V okolí jsem viděla:


1.)    silnici do Třeboně


2.)    silnici do Prahy


3.)    pole kukuřice


4.)    remízek


5.)    silnici zpátky


6.)    pumpička mimo zorné pole za zády


 


a vymyslela jsem:


1.)    silnice do Prahy zklamala, tam se už nevrátim


2.)    silnice do Třeboně by se mohla hodit, do Třeboně dojdu pěšky a třeba tam budou mít nějakou zastavárnu, kde by mi dali nějakej obolos za telefon, nebo snubák, abych měla na vlak


3.)    kukuřice se dá poobědvat


4.)    zpátky k Pepovi ani náhodou


5.)    v remízku bych mohla spočinout k poobědní siestě


6.)    na pumpičce teče vodička


 


     Tak, máme jasno a první, co udělám je kukuřice. Vydala jsem se teda přes silnici do pole, narvala jsem několik klasů, usadila jsem se v remízku, poobědvala ve stínu a potom jsem si lehla na tašku a usnula. V přírodě na vzduchu se krásně spí. Když jsem se probudila, spala jsem asi hodinku, našla jsem v remízku pet láhev od minerálky. Byla úplně čerstvá a s uzávěrem. A tak jsem ji adoptovala a běžela jsem na pumpičku, umyla jí hrdýlko a načepovala vodu. S vodou je hned ještě mnohem veseleji, fakt. Když člověk namá hlad, není dehydrovanej a neomdlívá, jde se mu do Třeboně mnohem líp. Hned na kraji Třeboně byla hospůdka se zahrádkou a hospodská zrovna vyndavala židle a tak jsem s ní dala řeč. Řekla mi, že zastavárna v Třeboni fakt je a řekla mi, i kde. A byla tam! Sice na dveřích visela cedule „přijdu hned“, ale co, chvilku čekat vydržim, hlad nemám a v tašce mám litr a půl vody. S litrem a půl vody se čeká radostně.


     S litrem a půl vody se čeká radostně deset minut. S litrem a půl vody se čeká radostně i půl hodiny. Ovšem ani s litrem a půl vody se nečeká radostně hodinu a dýl. Šla jsem se trošku projít po Třeboni a doufala, že až se vrátim, zastavárna bude otevřená. Třeboň jsem zhodnitila jako fakt hezký městečko s JEDINOU zastavárnou, kde ani v jednom ze DVOU zlatnictví nevykupujou zlato. Třeboň jsem zhodnotila, jako fakt hezký městečko, s JEDINOU FURT ZAVŘENOU zastavárnou, protože ta zastavárna nebyla otevřená, ani když jsem se k ní vrátila.


     No to už mě ale fakt docela sralo! A tak jsem operativně vymyslela náhradní plán. Já prostě do toho vlaku nastoupim a ať si se mnou potom průvodčí dělá, co chce. Nějak se do tý Prahy dopravit musim. A vydala jsem se na zastávku. Ta byla blíž, než nádraží a hlavně už jsem kolem ní několikrát šla. Když jsem došla až k zastávce, osvítil mě duch svatej. Naproti byla, totiž, hospoda. A tak jsem vešla dovnitř a pozdravila hospodskýho, kterej cídil pípu. Host tam žádnej nebyl, tak jsem ho nepozdravila. A hostinskej prej


     „co si dáte?“


     a já „no já nic, VY si dáte!“


     Podíval se na mě hodně, ale hodně udiveně a optal se mě, co jako si mysim, že by on si měl dát.


     „No, koupíte si ode mě muj mobil,“ řekla jsem já.


     Zasmál se: „Proč?“


     Opřela jsem se o pult a spustila jsem: „Podívejte se, jsem žena v nouzi, potřebuju se dostat nutně do Prahy a ukradli mi prachy. V Třeboni je zastavárna zavřená, ve zlatnictví nevykupujou zlato a tak jste moje poslední šance. A jelikož nepochybuju o tom, že jste gentleman, koupíte si ode mě muj mobilní telefon.“ Koukal na mě krapet vyděšeně, ale po chvíli ze sebe vysoukal:


     „No, dcera ztratila mobil…tak já se zeptám manželky,“ a zatelefonoval ženě. Potom jsem mu předvedla svou načinčanou třicetdvadesítku, on mi dal tři stovky, já si od něj za odměnu koupila cigára a tatranku a spokojeně jsem odešla do pokladny třeboňský vlakový zastávky koupit si jízdenku do Prahy. 


     Po několika týdnech, nevim, po kolika, protože jsem Pepu vypustila z hlavy a jeho smsky o tom, jak jim chybim, mě nedojímaly, tak po několika týdnech přišla smska, která mě sice taky nedojala, ale zaujala. Zněla:


     „Jsme v Praze, máš na nás čas? Pepíci.“


     Měla jsem čas. Přemejšlela jsem chvilku, jestli je chci vidět, ale Pepína jsem vidět fakt chtěla, tak když už jsou v Praze, proč se s nima na chvilku nesejít. A tak jsem vyrazila na Hlavák. To, že přijeli za mnou, jsem netušila, přísahám. Chodili jsme celej den po Praze, Pepa nevzal golfky, takže jsme Pepína střídavě nosili, docela mě z toho bolela záda, ale byl to fajn den. Potom jsme složili unavený kosti na nějakou lavičku a Pepa začal rozvíjet teorie o tom, že když teda já nechci bydlet u nich, budou oni bydlet u mě. Já jsem ale v první řadě nechtěla bydlet s nim, což on takticky radši vůbec nepochopil. Čili jsem mu to musela vysvětlit. Zamyslel se a nadnesl další návrh:


     „OK, tak ty budeš bydlet tady s Pepínem a já za váma budu o víkendech jezdit, nebo vy budete jezdit k nám.“


     Je fakt, že o tomhle návrhu jsem trošku začala uvažovat. Furt se mi nechtělo mít s Pepou nic společnýho, ale Pepína jsem chtěla. Během těchhle diskusí jsme došli zase na Hlavák a na Hlaváku někdo Pepovi volal. Obsah toho rozhovoru jsem znát nepotřebovala a tak jsem nedávala pozor, výsledek toho rozhovoru mě, ovšem, chladnou rozhodně nenechal. Pepa měl odjet do Polska, na otočku, kvůli nějakýmu kšeftu, a chystal se tam točit s Pepínem. Přišlo mi fakt hloupý vozit rok a půl starý dítě vlakem v noci do Polska a pak zase hned z Polska. Navrhla jsem Pepovi, aby Pepína nechal tady a že si ho vyzvedne, až pojede zpátky. A tak jsem jela domu s dítětem. Vůbec jsem nepřemejšlela o tom, co si s nim počnu, že nemám plínky, ani oblečení, že nemám ani peníze, manžel mi v tý době dával padesát korun na den a těžko jsem mohla předpokládat, že mi tu bohatou apanáž zvýší kvůli Pepínovi, koneckonců jsem ho měla mít dva dny, tak proč bych o takovejch věcech přemejšlela.


     Cestou domu jsem zjistila, že cestovat s dítětem v MHD je fajn, protože vás lidi pouštěj sednout a ještě se u toho tvářej vesele, protože na veselý dítě se těžko můžou tvářit jinak. A Pepíno byl veselej. A tak jsme dojeli domu. A jak jsme dojeli domu, nastal první problém. Plínky. Pepa mi dal dvě, který měl sebou, ale bylo mi jasný, že to fakt nebude stačit. A tak jsem ty dvě nechala na ven a nacpala jsem Pepínovi do kalhot utěrku. No co co, trošku tvrdší, než plínka, ale hadrový plínky jsme nosili všichni, komu je nám aspoň dvacet. Pak jsem koukla do lednice, co mám k jídlu, samozřejmě, že nic, takže vyvstala otázka, kdo ráno půjde nakoupit, jestli Pepíno s utěrkou nebo já bez utěrky. Pepíno měl ještě sušenky, takže to nepospíchalo, je večer, to už zvládneme. A co vlastně koupim za těch padesát kaček? Asi zeleninu na polívku, piškoty a mlíko. A bramboru. Jedna mu stačí a já se jeden den obejdu bez jídla.


     Pak jsme si chvilku hráli, když jsem promyslela řešení existenčních problémů, smáli se, Pepíno řikal velbloudovi koník, hodinám řikal koník, televizi řikal koník, a já ukájela svoje pedagogický schopnosti a učila jsem ho mluvit.


     „Pepíno, to je velbloud. VELBLOUD!“ a dbala jsem na to, abych vyslovovala jasně a zřetelně a aby mi Pepíno viděl na pusu.


     „Co to je, Pepíno?“


     „Koník.“ No tak velbloud je hodně těžký slovo, dáme lehčí, tohle je pes.


     „Pepíno, tohle je pes. Řekni PES. PES. Co to je, Pepíno, je to pes?“


     „Koník“


     Potom jsem slyšela v zámku klíč a dostala jsem bobečky. Bulisi mulisi, manžel se vrací.


     „Pepíno, strejda přišel“ upozornila jsem dítě na vzniknuvší problém.


     „Koník“ řeklo ono a tim mi dalo na srozuměnou, že se bude kamarádit i se strejdou.


     Ovšem strejda vůbec nevypadal na to, že by se chtěl kamarádit s dítětem.


     „Co to je?“ zahřímal.


     „Koník“ špitla jsem a ani jsem se tomu nesmála. Manžel odešel a já měla strach. A tak nám  hezky utekl večer a byl čas se uložit ke spánku.


     Pepa měl s Pepínem děsnej problém, Pepíno mu nechtěl usnout, večer co večer se u nich odehrávaly scény kvůli spaní. Byla jsem přesvědčená, že když Pepa pustí televizi a sedne si k počítači, nemůže čekat, že to dítě lehne a usne. A tak jsem televizi nezapla, lehla jsem si na gauč a zhasla jsem. Pepíno chvilku chodil po bytě, přecejen to bylo pro něj úplně cizí prostředí, chtěl si povídat a strkat mi prst do nosu, ale já jsem vůbec nespolupracovala a tak si za chvilku vylez ke mně na gauč, lehnul si mi na břicho a usnul. Byla jsem na sebe pyšná. Počkala jsem, až usne tvrdě a přenesla jsem ho na postel. Tak. To zvládnem. Utěrek mám dost a najíme se i za pade na den. Jednu jednorázovou plínku mu dám, až půjdeme na nákup a druhou, až potom půjdeme na vlak.


     Lehla jsem si na gauč a koukala jsem se, jak mimi sladce spinká. A pak se zase ozvaly klíče v zámku a moje bobečky. Čekala jsem, co bude, jestli půjde manžel jen spát a na nás se vykašle, nebo jestli se na nás nevykašle a bude zle. Bylo zle. Přišel, postavil se nad Pepína a začal vřískat. Když takhle vřískal, většinou nezustalo jen u vřískání a tak se moje bobečky zvětšily na bobky. Protože jsem fakt nechtěla, aby se Pepíno probudil a tak se dostal do naší fyzický rozepře. Už to, že se mohl probudit a vidět nad sebou mýho opilýho a rozezlenýho manžela a navíc ho i slyšet, nebylo moc hezký. V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem strašně ráda, že s tim cholerickým opilcem nemám děti. A taky jsem ho nenáviděla za to, že se ještě neodstěhoval. No, vyřval se, přítomnost dítěte mu zřejmě zabránila v nějakým fyzickým výpadu, a odešel spát. A já jsem ani nebrečela. Ještě chvilku jsem byla vzhůru, abych se ujistila, že už je všecko OK, že Pepíno spinká, lehla jsem si k němu, pro jistotu, a usnula jsem taky. Spali jsme celou noc.


     Ráno jsme se vzbudili a zjistila jsem, že venku je zima. Což bylo dost príma, vzhledem k tomu, že Pepíno přijel v tričku. Tak jsem po skříních pohledala nějaký zbytky po Martině a protože Martina k nám takhle malá nechodila a měla u nás jen věci na zahradu, vypadal jak těžká socka. Ale nezmrz, když jsme šli na nákup. Za pade, který mi bubák nechal na stole (aspoň, že mi dal tradiční pade, taky mi nemusel dát vůbec nic), jsem nakoupila, co jsem naplánovala a šla domu vařit tu polívku. K snídani jsem mu dala piškoty s mlíkem, nechal mi asi dvě lžičky, tak jsem se taky najedla. K obědu jsem udělala zeleninovou polívku a k večeři jsem mu udělala brambor s mrkví. Takže jídlo bylo vyřešený a večer jsme čekali na telefon od Pepy. Pepa zavolal a jeli jsme na Hlavák. Na Hlaváku jsme s Pepou rozebrali jeho nynější situaci a došli k názoru, že když u mě Pepíno zustane ještě pár dní, bude si moct vyřídit nějaký potřebný věci okolo práce, sociálky a vůbec, že si odfrkne. A mně se líbilo bejt doma s Pepínem.


     Domluvili jsme se, že za tři dny Pepa přijede. A samozřejmě mi nedal vůbec žádný peníze a mně to samozřejmě bylo úplně jedno, protože to nějak zvládneme. Pepíno další noc probrečel. Zalez si pod monsteru, stočil se do klubíčka a řval. No, nemohla jsem to nechápat, nebyl doma, nebyl s tátou, tohle neznal. A tak jsem si lehla k němu pod kytku a snažila jsem se ho trošku chlácholit, i když jsem věděla, že to bude prd platný. Sem tam jsme trošku spali a já se těšila, jak se vyspíme po obědě, že ve dne mu to půjde líp. Ráno jsme šli zase nakoupit za pade, který leželo na stole. Koupila jsem mlíko, krupičku, mrkev a dvě plínky. Jedna plínka byla za 13,50, v Droxi prodávali jednotlivý. Doma jsem Pepína nechávala chodit bez plínek, holt jsme měli velkou spotřebu spoďárů, ale naštěstí těch jsem po Martině pár našla a Martina byla žížala, kdežto Pepíno byl tlustý mimino.


     S radostí jsem zkonstatovala, že se mu upravila stolice, že už nemá ty tvrdý, černý bobečky, ale kaká, jak má malý dítě kakat. Pepa dělal s oblibou polívku z masoxu a vůbec ho krmil příšernostma. Bubák večer přišel střízlivej a zvyklej a uklidněnej, takže se s nim dalo mluvit, řekla jsem mu, že tu Pepíno zustane ještě pár dní, bubák se škodolibě zeptal, jak to zvládám s penězma s dítětem, když je padesát málo i pro mě, ale když zjistil, že to zvládnu, včetně plínek, akorát teda skoro nejim, ale nevadí mi to, tak mi skočil pro plínky. No, dyk řikám, že on je v podstatě dobrej člověk, akorát má ty zkraty. Takže jsem to ty další dny zvládala krapet líp a někdy jsem se mohla trošku najíst i já. Pepíno spal poctivě po obědě, po tý krizový noci potom i v noci, dobře jed, moc mu chutnalo, přestala jsem mu všecko drtit, dyk měl zuby a tak se naučil kousat, děsně rád si hrál se zeleninou, vybíral si, co zrovna chce do pusy a někdy už to i nazval, miloval fazolky a brokolici a byl úplně celej sladkej. Až na hysterický záchvaty před obchodem. Do obchodu došel, ale od obchodu už se mu nechtělo a tak si někdy lehal na chodník. Fakt se mi ho nechtělo nosit domu, ale co mi zbejvalo, nechat ležet jsem ho tam asi nemohla, nebylo to moje dítě, nechtěla jsem mít na krku nějakou žalobu. Takže vychovávání se odehrávalo výhradně doma. Přežili jsme teda ty další dny v naprostý pohodě a klidu. Pepíno se mnou chodil i na záchod, bavilo ho mi odmotávat toaletní papír z ruličky a jak jsem u toho ječela. Hodně jsme si hráli, hodně jsem s nim mluvila, čili začal mluvit pomalu i on, v noci spinkal, usínal v pohodě, protože jsem vždycky zhasla, ale z venku šlo stejně nějaký světlo, a bylo ticho, žádná televize. A tak, v klidu, v pohodě a vzájemnosti, uplynuly další tři dny a já čekala, až zavolá Pepa. Pepa volal ráno a řek, že jde na vlak, ale že stejně celý tři dny proležel, protože má šílenou chřipku. Nelhal, z toho telefonu to bylo slyšet. Napadlo mě, že, jak byl rok nucenej fungovat v zimě v létě furt a nemoc si nemoh dovolit, tak mu to propuklo, jak byla příležitost a dítě mu někdo hlídal. A tak jsem mu řekla, ať nechodí na vlak a jde radši k lékaři, že to s Pepínem ještě týden vydržíme.


     A vydrželi jsme. Já jsem hezky zhubla, protože padesát fakt není moc, ani jsem nekouřila, měla jsem doma jen zbytek cigaret a na nový jsem neměla, ale taky nebyl čas, doma bych Pepínovi nekouřila a venku jsem za nim musela furt lítat. Po deseti dnech s dítětem jsem byla totálně vyflusaná, úplně zničená neustálou nutností improvizace, nedostatkem peněz a ani pěti minutama o samotě. Strašně jsem se těšila, až Pepína odevzdám a zase budu moct jít do hospody s přáteli a ke kamarádce na kafe. A ten den přišel, odnesla jsem Pepína na nádraží, rozloučila se s nim, i s Pepou, protože mi bylo jasný, že ho už nikdy neuvidim, jen jsem se usmála, když mi řikal nějaký lichotky a na autobusový zastávce, už sama, jsem se cejtila, jako v nebi. SVOBODNÁ. A když jsem dorazila domu, do prázdnýho bytu…tenkrát to na mě spadlo.


     Barák. Barák na mě spad. Pepu jsem nechtěla, fakt jsem si neuměla představit, že s tim chlapem mám něco společnýho. Ale Pepíno mi chyběl. Bylo doma prázdno, bylo to divný a nebylo to hezký. Lehla jsem si do postele a začala jsem brečet. A brečela jsem několik dní. Do hospody na sraz s lidma, který jsem měla ráda jsem nešla. Kamarádka přišla ke mně, protože já jsem odmítla jít k ní. Našla mě v posteli, jak brečim. Udělala jsem nám kafe a furt jsem brečela. „Stejská se mi“ bylo to jediný, co jsem ze sebe dokázala vyrazit. Kamarádka odešla a já jsem zase zalezla do postele. Pořád se mi honilo hlavou, že už jsem stará, že už mít děti nebudu, že na to nemám chlapa, s bubákem děti mít nechci, Pavel má svejch dost, žádnýho jinýho chlapa neznám dost dobře, nebo jo, ale na děti to není, chyběl mi ten blonďatej, ušatej chlapeček, kterej mi strkal prsty do nosu, když jsem ho v poledne uspávala, chodil se mnou na záchod, vybíral si v polívce zeleninu a všechno děsně vážně hodnotil a zpracovával. Pepovi jsem na SMS neodpovídala, protože jsem věděla, že ho nechci, že bych s nim byla nešťastná a jednou bych stejně musela utect a potom by to bylo daleko horší. Myslela jsem si, že teď to ještě zvládnu, protože jsem se s Pepínem nestačila tolik zžít. Rozhodla jsem se už nikdy nemít ráda žádný dítě, protože jsem jich měla ráda v životě hodně a vždycky mi nakonec z toho života zmizely a mně se po nich stejská. Rozhodla jsem se i si odvyknout od Martiny, protože se s jejím otcem rozvedu a taky o ni přijdu. Připadalo mi, že mi život naložil tý bolesti fakt moc, začalo to mámou, která mě nikdy nemilovala a jen mi dávala najevo zklamání, pokračovalo to dědečkem, kterej umřel moc brzo, tátou, kterej o mě nestojí, manželstvím, který se nepovedlo a ty děti, to je ta poslední kapka, kterou právě přetejká džbán s utrženým uchem. Vždycky nakonec zustávám sama. Ta samota je ve mně a proto to nejde změnit.


     Muj život je, jako tenhle příběh. Někdy je veselej, nerozumnej, lítám do všeho po hlavě, řikám si, že když to nezkusim, tak nepoznám, a tak poznávám, bavim se, raduju se z pampelišek a z černejch fleků na bílým tričku, který po nich zustávaj, snažim se přežít, ale to ucho je už utržený a když chci přiníst vodu, musim ten džbán držet oběma rukama a soustředit se, aby mi nevyklouz. A rozhlížim se kolem sebe a vidim jiný lidi, který ho nesou v jedný ruce a nebojej se, že jim vypadne a tou druhou rukou ještě můžou někoho objímat. A závidim. Závidim kočárky, tatínky, lidskou lásku. A brečim u Holek z porcelánu a u reklam na tatranky. V noci nespim, přemejšlim, proč já a kolik toho ještě vydržim, a ve dne se snažim budit dojem. Jsem unavená, ale zejtra tomu možná napíšu jinej konec.


 


 


     Nechtěla bych se jmenovat Jessica Fletcher, nebo Parry Mason a navíc bydlet třeba v Midsomeru. Jsem ráda, že se jmenuju Renée Kmeťová a bydlim v Praze. Sice se dnes a denně ptám, co je v mým životě špatně, ale je to muj život a jinej žít neumim. Aspoň, že mi neumíraj přátelé.

11.05.2008 15:46:43



Komentáře

6 komentářů:
  • 10.11. 20:51, Miroslav Krebs

    Ahoj tak tohle jsme na isq.ne cetl a uz to vse chapu.Ale stejne Tery je SKRET a ne cham ji asi ocipovat.Mirek

  • 26.06. 15:44, čekanka

    ále, podívej na toho moraváka, jak hezky píše nespisovně a ten je slavnej tak, že ho čtou i v televizi :-)))))

  • 26.06. 15:08, hanče

    :-) přinést .. nejlíp .. helej, proč to nepíšeš spisovně, já vim, raděj, jak ti zobáček narost .. ale stejně, bude to lepší - spisovně, nejen "abys vypadala" .. ale abys byla ještě o fous slavnější, protože jsi intelikentní žena :-) Život je divnej, ale je, a ještě neumíráme, nonééé? .. určitě ještě něco hezkýho přijde, pro tebe, a snad i pro mě (vždyť jsme zas tak moc přece nezlobily?..) pac

  • 15.05. 07:23, čekanka

    Jo, dobrej nápad, v jinejch kultůrách to maj jednodušší :-)))))

  • 14.05. 18:35, Irena

    ale no tak, takovej džbán se dá nést třeba i na hlavě a to je pak frajeřina :-))

  • 14.05. 18:31, Irena

    a víš, že se dá takovej džbán nést i na hlavě....to je frajeřina a né v jedný ruce :-))


přidat komentář

<< úvod

© 2007 copyright - relevantní autor všech článků jsem jen a jen já blog.txt.cz

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se