ČEKANČÍ BLŮČEK, aneb Zápisky egomaniaka

Třicátý den


Já vim, chtěla jsem vám vyprávět o mojí matce a furt nic. Ňák se mi do toho nechce. Třináct let jsem s ní nemluvila, myslela jsem, že za těch třináct let aspoň něco pochopila. Že došla k nějakým závěrům. Že po třinácti letech bude ráda, že má zase dceru. A vono prd. Nepřála bych vám zažít jednou to, co já za ten týden o Vánocích, kdy na mě pořád koukala s tim pohrdáním. A úplně bez radosti, natož aby v tom láska byla. Moje matka je ze mě znechucená. Třeba jsem měla šaty, pěkný, domácí šaty, ale ke kolenům a BYLY MI VIDĚT NOHY! A to byl průser. "Vem si kalhoty." Jako že je blbý, že mám doma nohy? Jako že by mohl někdo přijít? A viděl by, že ta nestyda má nohy? Vždycky jsem měla všecko blbě. Byla jsem tlustá, nechodila jsem k holiči a vůbec. Jsem furt tlustá a k holiči furt nechodim. Jsem v invalidním důchodu a jedno ráno jsem se posrala. To se mi stává. Hned jsem všechno po sobě zlikvidovala. Máma se vzbudila a koukala na mě, jak tam lítám a tvářila se, jako bych jí ublížila. Vůbec ji ani nenapadlo, že já s těmahle problémama žiju a nežije se s tim dobře. Že je mi hanba. Že je mi padesát a posrávám se, jako by mi bylo devadesát. Ten pohled fakt nikomu nepřeju. Kdyby zmizela, aby mi nebylo tak trapně, kdyby mě obejmula a řekla "to nic". Nebo tak. Stála tam, mračila se a koukala, jak bubák. A mně se vrací ten pocit, když na to myslim a neni mi dobře. 
24.02.2017 16:28:17



Komentáře

0 komentářů:

přidat komentář

<< úvod

© 2007 copyright - relevantní autor všech článků jsem jen a jen já blog.txt.cz

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se