ČEKANČÍ BLŮČEK, aneb Zápisky egomaniaka

Jsem takovej putovní pes. Radši bych byla kočka.


Když hledali na dně řeky tu pistoli, našli taky pár lidí, který nikdy nikdo nehledal.


 


Koukala jsem do očí vráně. Ta vrána seděla na plotě mateřský školky, okolo který chodim nakupovat. Zastavila jsem se a otočila směrem k ní, věděla jsem, že mi chce něco důležitýho říct a tak jsem ji nechtěla vyplašit. Udělala jsem opatrně krok a přemejšlela, jestli vrány jsou taky klišé. Havrani jsou totiž klišé. I netopýři jsou klišé a labutě a racci...ale to nejsou pěvci. Netopýr dokonce neni ani pták a stejně je klišé. Pořád jsem koukala tý vráně do očí. Neklonila hlavičku na stranu, jako ptáčci v televizi, takže možná nebude klišé. Udělala jsem ještě jeden krok a už jsem od ní byla fakt jen kousek. A dívala jsem se jí do očí a ona mně. "Kdo seš?" řikala jsem si, "čí seš inkarnace?" Třeba je to mý nenarozený dítě. Jedno z mejch nenarozenejch dětí. (Dneska v noci se mi zdálo, že jsem měla tyrkysovofialovej byt a dostala jsem menzes. Nemám tyrkysovofialovej byt a nechci tyrkysovofialovej byt a nezačala jsem menstruovat. Peťa se mi smál, když jsem na něj ječela, že mi smrdí, když kouří a už tejden jsem si nekoupila cigára a už fakt nechci mít žádný další...vrány. Protože mi už dávno přestaly tikat hodiny na mámu, už mi tikaj na babičku a ztrácet děti bolí. A tak až budu velká a budu mít svuj byt a potkám toho pravýho, pořídim si s nim vnoučata a kočičku, ta kočička se bude jmenovat Žvířátka a budu jí vykat, už se těšim, až budu před barákem křičet: "Zvířátkaaaaa, pojďte domůůůů!" a vnoučata budeme mít pro radost a budeme je rozmazlovat.) Zdálo se mi, že na mě kouká vyčítavě a tak jsem přemejšlela, jestli žiju v souladu s přírodou a přišla jsem na to, že ne, když si kupuju myčky na nádobí a pračky na prádlo, protože jsem líná chodit prát prádlo do potoka a nesnášim mráz, takže i kdybych potok našla, nevydržela bych tu zimu, všichni to známe ze Třech oříšků, chudák Popelka. Zase nemám auto, jezdim MHD, třídim odpad...stejně je mi to prd platný a tý vráně nejspíš taky. Koukala jsem na vránu, čekala jsem, kdy to řekne a furt nic. Byla zima a já jsem si vzpomněla na tu reklamu na nosní kapky a musela jsem se začít smát. Když si je koupim, přidaj mi k nim zadara kapesníky. Proč, když už je nebudu potřebovat? A pak vrána konečně promluvila: "Všechno, co ses mohla naučit, ses mohla naučit" a neodletěla, jak by se slušelo na happyend, ale začala si klidně prohrabávat zobákem peří pod pravým křídlem. A mám to a odešla jsem já, nikoliv do západu slunce, ale do Plusu, abych si zcela v nesouladu s přírodou, koupila něco lacinýho k jídlu a na mytí a tak. Nebyla to žádná inkarnace  mejch dětí, byla to blbá vrána, mávla jsem zklamaně křídlem.


 


Prej je mezi šílenstvím a zdravým rozumem jen tenká hranice. Já to vidim jinak. Já myslim, že je maličký území zdravýho rozumu, potom veliký území, který nepatří nikomu, tam se potácí většina lidí, chvilku jsou trošku blíž zdravýmu rozumu, chvilku zase tomu šílenství. Pár lidí se ocitá na tý hranici a pár z těch se občas octne za tou hranicí. A těch vyvolenejch, kterým je dopřáno žít za hranicí je opravdu málo. Šílenství neni peklo, šílenství je popeklí, ráj, zahrada zelená plná vran. Peklo je rozum.

22.02.2017 15:43:11



Komentáře

0 komentářů:

přidat komentář

<< úvod

© 2007 copyright - relevantní autor všech článků jsem jen a jen já blog.txt.cz

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se