ČEKANČÍ BLŮČEK, aneb Zápisky egomaniaka

Dvacátý osmý den


Je mi úplně na hovno, už pár dní, možná tejdnů, chtěla bych bejt pesimistka, kdybych byla pesimistka, neřikala bych si: "Tak teď, teď už to konečně přišlo a já budu moct bejt šťastná", ale věděla bych, že to nepřišlo, že já šťastná bejt nemůžu, a prostě bych si užila těch pár dní, který jsem dostala, nadoraz. Takhle to zase beru jako zradu, jako, že jsem dostala ochutnat, jak je to dobrý, to, co nikdy nebudu jíst.


Občas se to stane, že dostanu na lžičku něčeho, co je pro mě vybraná lahůdka, ačkoliv pro ostatní je to běžnej životní běh. Znám hodně lidí, který měli oba rodiče, ti rodiče se o ně starali, měli je rádi, taky měli třeba nějaký sourozence, se kterejma se prali, ale potom dospěli a ten vztah uzrál, taky, když dospěli, tak se vdaly, oženili, roděj děti, nebo je ploděj, to záleží na pohlaví. A žijou normání, obyčejný životy, podepisujou dětem domácí úkoly, večer koukaj, na hodinky, jestli to ten táta s tou prací nepřehání, když dlouho nejde, tak zavolaj matce, aby si postěžovaly, matka spustí "játitořikalajetošmejd!" což je nasere, začnou ho obhajovat a je všecko v pořádku, protože když přijde, tak už se nezloběj. V létě jedou na nudnou společnou dovolenou a na Vánoce koupěj jedli a postavěj na okno Santa Klause.


Chtěla bych aspoň něco, aspoň jedno z toho všeho, něco, dejte mi to a já budu moct v klidu umřít. Chci to řvát na každýho, koho vidim brečet u cesty, že něco nemá. Většinou, že nemá chlapa. Nebo má, ale ten zlobí. Panebože, nic neni dokonalý, nic, žádnej život nemůže bejt, žádný soužití s kymkoliv neni, protože nejsou na světě dva úplně stejný lidi! Chce se mi ječet: "Vyměňte si to se mnou! Dám všecko, co mám!" ale co já vlastně mám? Kdybych něco měla, nepotřebovala bych měnit.


Jediný, nač jsem byla v životě pyšná, o čem jsem nepochybovala, že se mi povedlo, kvůli čemu mi nepřišlo marný a zbytečný moje manželství, se ukázalo, že se nepovedlo, a i když jsem to předpokládala, že to takhle jednou může dopadnout, protože ať je to, jak chce, já nejsem rodič, já jsem jen ta, co byla vdaná za otce, tak teď se s tim dost blbě srovnávám.


A pak to s tim chlapem, o kterým jsem fakt a doopravdy myslela, že s nim zestárnu, jednou, až se rozhodnu stárnout. Já ani pořádně nevim, co se stalo, ale něco se stalo a je konec. A já se, pravděpodobně nikdy nedozvim, co se stalo a proč ten konec je, protože on se rozhodl mě zničit svým mlčením. Můžu si tisíckrát řikat, že on přišel o víc, než já, stejně tomu neuvěřim, protože on přišel jen o ženskou, já přišla o všecko. Protože on má nějaký rodiče a nějaký děti. Je těžký žít bez možnosti rozptýlit svoje city. a je těžký žádný neabsorbovat.


A tak jsem teď měla dva tejdny takovou depku, že jsem si nebyla vyřídit ani prachy a tak fakt nevim, z čeho budu žít. A když po tý depce přišla ta apatie, která vždycky přicházívá, došlo mi, že každá další depka mě dostane hloubš. Že jednou přestanu mít ráda lidi už jen z toho důvodů, že nemilovat nebolí. Že už teď k tomu mám dost blízko. Že jsem protivná, hádavá, lidi mě serou a já mám potřebu jim to řikat. A nemám potřebu se omlouvat.

21.02.2017 12:28:33



Komentáře

0 komentářů:

přidat komentář

<< úvod

© 2007 copyright - relevantní autor všech článků jsem jen a jen já blog.txt.cz

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se