ČEKANČÍ BLŮČEK, aneb Zápisky egomaniaka

Dvacátý sedmý den


Včera, jak mi bylo blbě, požádala jsem jednoho chlapa, se kterým jsem si psala na seznamce, aby mi přinesl léky. A přinesl a přitížilo se mi. Byl škaredej. Ne škaredej, ale tlustej. Fakt dost. Jsem tlustá, nemůžu mít tlustýho chlapa. A nelíbí se mi to. A je to nepraktický. A vůbec, nebylo to to hlavní. Byl strašně negativní. Furt mi vyprávěl, co je špatně. Třeba počasí. Počasí je daný, nikdo ho nemůže změnit, tak to přijímám, jak to je. Já v podstatě většinu věcí přijímám, jak jsou. Zabývám se jen takovýma, který bych možná mohla změnit, nebo který můžu změnit určitě. Zklamaná a naštvaná bývám z věcí důležitých. A pro mě je TAK důležitých věcí fakt dost málo. Jsou to jen vztahy mezi lidma. A to jen mezi lidma, na kterých mi záleží. Takže jsem si s tim člověkem neměla co říct a z tý jeho negativity mě rozbolel žaludek ještě víc. A potom se mi strašně stýskalo po Robertovi. Po tom klidu, kterej s nim byl. Fakt mi chybí. Když jsem byla s nim, uzdravovala jsem se. Když jsem sama, je mi čim dál hůř.
19.02.2017 13:21:58



Komentáře

0 komentářů:

přidat komentář

<< úvod

© 2007 copyright - relevantní autor všech článků jsem jen a jen já blog.txt.cz

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se