ČEKANČÍ BLŮČEK, aneb Zápisky egomaniaka

Dvacátý den


Musim se vám svěřit. Nikdy jsem nechtěla být štíhlá, nepotřebovala jsem to, nezáviděla jsem, měla jsem vždycky na klice tolik chlapů, že štíhlý holky záviděly mně. A teď se to ňák otočilo. Je mi padesát a na klice nevisí nikdo. Nebo max dva, který nechci. 


Vždycky jsem myslela, že věk neni důležitej, ale, proboha, oslovujou mě sedmdesátiletý důchodci!!!!! Pomoc!!!!! No...a tim jsem dokázala, že věk důležitej je. A proto se mi hubnutí stalo posedlostí. Protože mladší už nebudu, hubenější bych být mohla. Abych to nedopracovala k anorexii. Závidim. A taky mám trošku strach, mám sklony přehánět. Dneska jsem nic nejedla, protože ráno jdu na váhu a nepřežiju, jestli tam nebude vidět úbytek. Tak mi držte palce.

Tim jsem taky chtěla, asi, říct, že návrat k Robertovi neklapne. Já se přes ten jeho podraz nepřenesu. Nevěřim mu nic. NIC. Ani jediný slovo. A s tim se žít nedá. Já s tim žít nechci. Ani neumim.
09.02.2017 15:10:54



Komentáře

0 komentářů:

přidat komentář

<< úvod

© 2007 copyright - relevantní autor všech článků jsem jen a jen já blog.txt.cz

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se