ČEKANČÍ BLŮČEK, aneb Zápisky egomaniaka

Výlet s Lízou


Povečeřela jsem s Lízou u Psů smaženej hermelín, potom jsme se prošly všemi okny ve dvanáctým patře paneláku naproti, odzvonili nám a opadala nám kůže. Obě dvě jsme měly překrásnej úsměv. Ukradly jsme kůži rybám odnaproti a našily jsme si ji na tváře i se šupinama, aby vydržela dýl. V časopise pro ženy jsme si přečetly, že jin je odstředivá síla a ženskej princip, že je pasivní a přijímající, vlhká a temná, ale o rybách se tam nic neřikalo. Líza si nepamatovala, kdy se narodila a já jsem se narodila v panně. Servírka nám přinesla větrníky a my je nastavily větru a vyrobily jsme si energii, kterou budeme na cestu potřebovat. Přes poušť se nám šlo blbě. Žízeň jsme neměly, ale nohy se nám bořily do písku. Hádaly jsme se, která z nás nechala sněžnice v komoře. Mohly jsme si nechat patentovat písnice, jestli je ještě nepatentoval masokombinát. Kupodivu, ani Líza ještě neměla žádnej copyright. Chtěla jsem mít u jména céčko v kroužku, svědčilo by o mý genialitě, csc. za jménem mít nikdy nebudu, protože nemůžu předložit maturitní vysvědčení a jiným způsobem svět přesvědčím těžko. Děkovala jsem ženskýmu principu, že aspoň nefoukal vítr, protože jsme nechaly v komoře i lyžařský brejle. Na konci tý dlouhý a těžký cesty stály. Stály tam zahalený do dlouhých plášťů krok za velbloudem.


     „Nikdy jsem tě neměla ráda, bylas moc krásná,“ řekla ta první žena.


     „Ale, mami, byla jsem dítě!“ 


     „Nebylas dítě, strašně mě bolelo tě porodit a hned jsi začala chodit a mluvit a počítat a spletla ses, protože já nepočítala s tebou.“ 


     „Nikdy jsem tě neměla ráda, nebylas pro mýho syna dost krásná!“ řekla ta druhá žena.


     „On mě miloval.“


     „On nemá co mluvit, já ho porodila a byla jsem s nim sama, bez chlapa a starala jsem se a milovala jsem ho, já nejvíc!“


     „Neznám tě, ale kdybych tě znala, asi bych tě nenáviděla.“ řekla ta třetí žena.


     „Máš na to právo.“ řekla jsem já, „miluju otce tvých dětí.“


     Jen Líza se pořád usmívala. „Mám tě ráda,“ řekla, „mám tě ráda jen tak.“


     Zafoukal vítr a jin odstředil ty ženský každou, kam patří. Zůstala jsem tam stát, kolem samej písek a ten…ženskej princip. Pasivní, odmítající, vlhkej a temnej.


     "Hele, nejsi ty trošku megaloman?" zeptala se vrána, zavřela okno Líze před nosem a připomněla mi matku, která třídívala moje kamarády na vhodné a psychickému zdraví škodlivé.

21.01.2017 17:15:59



Komentáře

0 komentářů:

přidat komentář

<< úvod

© 2007 copyright - relevantní autor všech článků jsem jen a jen já blog.txt.cz

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se