ČEKANČÍ BLŮČEK, aneb Zápisky egomaniaka

ON THE ROAD podruhé




No dobrá, před průserem v Řecku se odehrály ještě dva
průsery, na který jsem pozapomněla, ale měla bych je uvýst, v zájmu ucelení
tohoto tématu. Dnes tedy první pozapomenutý průser – Rusko.










Psal se rok 1985, čili šerý dávnověk. Bylo mi devatenáct a
pracovala jsem u dráhy. Ve výpočetním středisku, abych byla přesná. Sice jsem v následujících
letech byla jak na peróně, tak se smetákem ve vagónech, ale tohle byla elitní
výpočetka, moje první práce po škole. Dopravní sekce, čili autobusy, vlaky,
tramvaje a letadla, pořádala výlet do ruska vlakem, pro nejlepší svazáky. Nebyla
jsem nejlepší svazák, ale náš nejlepší svazák ochořel a tak se hledal někdo,
kdo by byl během tří dnů schopen vyřídit si papíry, zaplatit tři kila a vyjet. Byla
jsem schopná, neboť jsem tři kila dostala v práci k narozeninám.



Zájezd byl na dvanáct dní, z toho tři dny v Moskvě,
dva dny v Leningradě a jeden den v Kyjevě. Zbytek ve vlaku na
cestách. A tak jsem jednoho listopadového večera stála na Hlavním nádraží v Praze
a shromažďovala jsem se. Cizí lidi mě vždycky děsili, ale tady jsme byli cizí
všichni a tak to šlo. Náš vagón dostal přidělenou průvodkyni a jelo se. V Praze
nás nastoupilo nemnoho, zbytek přistupoval průběžně v Kolíně, Pardubicích,
Košicích a tak. Vlak byl ruský, čili prostorný, asi to má co dělat se širou
ruskou zemí, v každém vagóně byla děžurná se samovarem a koberec v chodbičce.
První noc nic moc, nastoupily mi spolucestující holky do kupé, z nichž si
pamatuju jen dvě, ačkoli byly tři. První nastoupila v Kolíně a řekla mi
tajemně, že se musí zout. Podivila jsem se, proč mi to hlásí a divit jsem se
přestala, když si sundala nohu. Ani okem jsem nemrkla a měla jsem ji ráda. Neměla
žádnej mindrák a absolvovala s náma úplně lautr všechno, včetně…k tomu se
dostanu. Druhá nastoupila v Košicích a byla nádherná. Tak nádherná, že
jsem hned měla mindráky já.



V Čope nám přezouvali podvozky, což bylo dost
dobrodružný, vysvětlili nám, že koleje u nás mají jinej rozchod, než koleje v Rusku,
trvalo to asi hodinu a půl a jelo se dál, už po ruské půdě. A ve vlaku začala
zábava. Seznamovali jsme se, pilo se, kouřilo se, zpívalo se. Kobereček v chodbičce
začal bejt poblitej. Když jsme dorazili do Moskvy, měli jsme tak, jak jsme byli
ve vagónech, nastoupit do dutobusů. Ztratil se nám Slavíček. Jarda. Hledali jsme
ho všude, až jsme si všimli, že spokojeně spinká ve vedlejším autobuse. I jsme
ho nechali spinkat a vyrazili jsme. Druhý den mu naše průvodkyně řekla, že
kdyby se ztratil, tak by se s náma domu nevrátil.



Gastiníca Moloďóžnaja byla přepychovej hotel se zimní
zahradou, vodotrysky, luxusníma koupelnama, dvaadvaceti patry a bez hmyzu, někde
na kraji Moskvy, což nám připadalo trošičku nepraktický, ale to jsme neznali
systém ruský dopravy. Za prvně tam byly taxíky. Miliony taxíků skoro zadarmo. Taxík
bylo v podstatě každý auto na ulici. Jezdili jsme jenom taxíkem, až na
jeden krásnej den, kdy jsme měli prohlídku moskevskýho metra. A jednou jsme
jeli autobusem, což byl skutečně nezapoměnutelný zážitek, protože jsme
zjistili, že jízdenky se kupují v autobuse, byla tam taková kasička s dírou
na drobný a dole z tý kasičky vykukoval lístek, ovšem odebrání lístku nebylo
podmíněno vhozením mince, či mincí. A tak jsme mince nevhodili a odmotali jsme
z kasičky asi třicet metrů jízdenek, které jsme na další zastávce
prodávali pod cenou. Naše průvodkyně nám posléze prozradila, že to je ta
komunistická důvěra v pracující, že v Rusku se dokonce i zkoušelo
chleba neprodávat, ale rozdávat, ale akončilo se s tím hned, jak se
předimenzovaly popelnice a všechna okolní prostranství. A pak nám řekla, že
kdyby nás načapala milice, tak bychom se s nima domu nevrátili.



Metro bylo to únavný. Kurva únavný. Moskevský metro mi připadalo zmatečný. Sama bych do něj nikdy nevlezla a kdyby jo, nikdy bych nevylezla. Po prohlídce metra byl rozchod a volná zábava. Nás bylo šest, co jsme
se spřátelili ve vlaku, tři holky, tři kluci, jak to má bejt. Slečna bez nohy,
krásná Slovenka, já, Slavíček, vekslák a Pepa. Slavíčka už jsme poznali u
autobusu z nádraží. Pepa byl solidní, ženatej pán a vekslák byl mladíček, kterej vezl sebou do Ruska dva kufry oblečení
a z ruska dva kufry úplně jiných věcí. A v týhle sestavě jsme
bloumali po Moskvě a hledali chlast.



Totiž, v roce 1985 byla v Rusku prohibice. Alkohol
se dal sehnat všude, všichni taxikáři měli alkohol a všechny děžurný na
hotelích měly alkohol, ale měli ho šíleně předraženej a to se nám nechtělo. A potom
byl alkohol v hotelových barech, kam směli jenom hosté hotelu takzvaně „na
bumážku“. Tož jsme uplatili portýra v Hotelu Evropa, kousek od Rudýho
náměstí, s úlevou jsme usedli, bylo deset hodin večer, a po dnu
procouraným moskevským metrem jsme se těšili na alkohol. Objednali jsme si tři
lahve sovětskogo igristogo, v šesti lidech opravdu jen zašumělo, i jsme se
dožadovali další várky. Přinesli nám jednu lahev, že je poslední. No tak jo,
zvedli jsme se a šli se koukat na střídání stráží u Spasský věže. Chodili jsme
na to každou noc, střídaj se o půlnoci. Druhý den nám naše průvodkyně řekla, že
kdybychom se opili a ztropili výtržnost, nebo neztropili výtržnost, ale nechali
se načapat milicí, domu bychom s nima neodjeli.



Další úžasná věc na Moskvě byly obchody. Upřímně doufám, že
se to tam za těch…m let zlepšilo. Když jsme chtěli nakoupit několik základních
potravin, strávili jsme na tom celej den. My jsme teda sice měli jídlo, jako
snídani, oběd a večeři, ale dávali nám toho tak málo, že my, holky, jsme dělaly,
že nemáme hlad, aby se najedli kluci a stejně jsme měli furt hlad všichni. Tak obchody.
Obchody byly v obyčejných činžovních domech, kam se chodilo obyčejnými
domovními vchody a obchody neměly výlohy, jen obyčejná okna. Za každým oknem
každýho obchodu byla kočka. Naše průvodkyně řikala, že ty kočky tam musej bejt
kvůli myším. Nad těmi okny byla cedule s označením zboží, které se v těch
obchodech prodávalo. Když tam bylo napsáno BULÓČKY, měli tam housky. Když tam
měli napsáno MOLOKÓ, bylo tam mlíko. Tečka. Takže jsme jako původně chtěli
doplňovat jídlo nákupy, ale vzdali jsme to, neboť taky v každým tomhle
krámě bylo děsných lidí, fronty Rusové neznali a nakoupil ten, kdo byl drzejší.



Pivní bary, to teda taky bylo něco! To bylo zase nějaký okno
někde a před tím oknem dav. K tomu oknu jsme přišli, když jste se tam teda
propracovali, dostali jste žejdlík kvasu (kdepak pivo!) a museli jste odejít. A
když jste chtěli další žejdlík, museli jste absolvovat to martýrium znovu.



No, takže tři dny v Moskvě, prohlídka metra, střídání
stráží u Spasský věže a lítání po obchodech, co jsme tam vlastně ty tři dny
dělali? Jo, taky jsme teda šli navštívit Voloďu. Do mauzolea. Tak to v uličkách
okolo Rudýho náměstí byly úschovny, kam jste si museli dát všechno, co nebylo
oblečení. Když jste všechno odložili, směli jste se postavit na čáru. Ta čára
byla naktreslená přes půlku náměstí a byla to značka, kde má bejt fronta. Muselo
se stát po levý straně tý čáry, nikoli po pravý a muselo se stát po jednom. Žádný
dvojice. Já jsem měla kabát přehozenej jenom přes ramena, protože bylo teplo,
ale voják se střelnou zbraní mi vysvětlil, že si ho musim oblect a zapnout. Vzhledem
k tomu, že se u Volodi nikdo nesměl zastavit, byla to taková průchozí
návštěva, jak se říká „na skok“, šlo to docela rychle a brzo jsme byli u dveří.
Za dveřma se zabočilo doprava okolo rudý rakve s vystaveným revolucionářem.
Byla jsem tak tou mrtvolou fascinovaná, že jsem nedávala pozor, nevšimla jsem
si, že za rakví jsou zase tři schody dolu a téměř jsem upadla. To „téměř“ je
důležitý. Nebejt tam, nevrátila bych se domu. Řikala naše průvodkyně a byla z toho
celá zpocená.



Pak jsme byli ještě na nějakým hřbitově a to už si moc
nepamatuju, nebylo to zajímavý, hřbitov, nějaká přehlídka a tak. Taky jsme byli
v hotelu Ukrajina, což je takovej ten hotel, podle kterýho se postavil náš
Internacionál v Dejvicích, myslim, jak z něj šla věž a ještě jedna
věž a ještě jedna věž a bylo to vošklivý. A tam jsem viděla pracující. I to byl
velmi přínosný zážitek. Byla tam, totiž, hromada prkýnek a dva chlapi. Po chvilce
přijel třetí chlap s kolečkem. Zaparkoval kolečko a všichni tři si
zapálili dutinku a pohovořili. Potom ti dva naložili kolečko prkýnkama, asi tak z jedný třetiny, ten
třetí kolečko vzal a odjel s nim. Za chvilku se vrátil, zaparkoval prázdný
kolečko, všichni tři si zapálili dutinky a pohovořili. A takhle to šlo celou
hodinu, co jsem tam čekala na moje spoluvýletníky, kteří si byli v Ukrajině
vyměnit cestovní šeky. Potom jsem to všem vyprávěla a děsně jsme se tím bavili.
Naše průvodkyně neřikala nic a měla červený oči.



Následně jsme přejeli do Leningradu. Děžurný ve vagónu byly
spokojený, neb byla prohibice a kobereček na chodbičce zustal nepoblitej.



Leningrad je krásné a starobylé město. Byli jsme ubytováni v hotelu,
na jehož jméno se nepamatuju, nebyl už vůbec tak přepychovej, jako Moloďažnaja
a byli tam švábi. Byli jsme na hřbitově a děsně nás pobavily ruský makaróny,
který si někdo nakoupil a nesl sebou. Ruský makaróny byly, totiž, asi metr
dlouhý a asi centimetr a půl v průměru. Viděla jsem je i uvařený, ale
nalámaný a i tak byly veselý, to nám dost dávali jíst. A tak jsme se na
hřbitomě smáli tomu instalatérovi, kterej si měl potřebu domu přivezt
lešenářský trubky z Ruska a naše průvodkyně plakala.



I v Leningradě byly taxíky, takže jsme celou noc
jezdili a koukali se na otevírání mostů a lezli jsme na ně a ječeli jsme. Bylo nám
už úplně jedno, jestli se vrátíme domu, milovali jsme Rusko i s prohibicí a
chtěli jsme tam zustat. A naše průvodkyně lezla s náma. Na Ermitáž jsme
měli hodinu, což je, pokud víte něco o rozsahu tamních sbírek, pramálo času i
na první místnost, tak to jsem byla zklamaná a ještě víc zklamaná jsem byla, že
Aurora byla v docích. Přála jsem si, aby byl v docích Voloďa a já
viděla loď.



V Kyjevě nám ukázali nějaký kostelíčky, nějaký vězení,
hotel, kde byly myši a naložili nás a jeli jsme domu. Cesta zpátky byla mnohem
veselejší, než cesta tam. Znali jsme se a bavili jsme se i bez alkoholu. Přesto
jsme v Čope, zatímco nám přezouvali podvozky, všichni vylezli před nádraží
a, protože byla noc a obchody byly zavřený, nakoupili jsme alkohol v báru za
úplně stejnou cenu, jako byl u taxikářů a děžurných v Rusku. Před Prahou
mě probudil vekslák panákem ruský vodky z Čopu a já jsem zjistila, že kobereček na
chodbičce vagónu už je zase poblitej a že záchody v ruských vagónech jsou
tak nízko, že se do nich zvrací děsně blbě. Naše průvodkyně se šla opít teprve
v Praze, protože, nečekaně, nás dovezla domu všechny, v pořádku,
akorát zelený.



No a příště další cesta…



12.10.2012 05:46:11



Komentáře

3 komentářů:
  • 26.05. 20:29, traverza

    Čekanko jedna učekaná,ty seš číslo.Pomalu začínám chápat,proč máš tolik ráda Báru Hrzánovou a jejího Hrdého Budžese.....

  • 26.05. 20:28, traverza

    Čekanko jedna učekaná,ty seš číslo.Pomalu začínám chápat,proč máš tolik ráda Báru Hrzánovou a jejího Hrdého Budžese.....

  • 25.10. 00:31, Adéla

    Pěkný:)


přidat komentář

<< úvod

© 2007 copyright - relevantní autor všech článků jsem jen a jen já blog.txt.cz

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se