ČEKANČÍ BLŮČEK, aneb Zápisky egomaniaka

ON THE ROAD poprvé





Rozhodla jsem se provést pár zápisků o svém cestování. Jsem nemocná,
nudim se, chtít po chlapovi, aby šel do galanterie a nakoupil vlny a háčky,
abych se mohla realizovat ruční prací, to nemůžu, a navíc myslim, že bych to
měla zaznamenat pro další generace. Já si to, totiž, rozhodně, budu pamatovat.  Mám na mysli pouze cestování za hranice,
cestování po vlastech českých jsem prováděla poměrně často a tak si pamatuju, že jsem byla v Třebíči, v Jihlavě, v Brně, v Liberci…ale
nepamatuju si, kdy a co jsem tam dělala. Nebylo to tak dobrodružný.  Moje cesty za hranice republiky většinou
dobrodružný jsou.





Kdysi, když jsem ještě byla dítě a následně pubescent, jsem
cestovala dost. Každý rok o prázdninách k moři. Moje matka měla psoriázu a režijní jízdenku. Já jsem měla režijní jízdenku a tak jsem se svezla s ní i
bez psoriázy. Jezdily jsme, tedy, vlakem, a občas to bylo dobrodružný hodně.



Jako když mě třeba můj o tři roky mladší bratranec
přemluvil, abych si vlezla na úplně horní palandu za zavazadla a potom začal
lítat po vagóně a ptát se, kde jsem. Pamatuju si, že všichni běhali po vlaku,
jako splašení, já jsem se bála ukázat, protože to smrdělo vejpraskem a
bratranec Jára mě statečně neprásk. Vylelzla jsem za poměrně dlouhou dobu a asi
jsem vejprask nedostala. Dodnes se cejtim ponížená, že nikdo nezatáhl za ruční
brzdu.



Jindy mi po příjezdu do obřího stanovýho týbora v Rumunsku
dali na krk mou tříletou sestřenici, abych s ní došla támhle na záchod, a
protože hned vedle záchodů byl stánek s Coca-Colou, poslala jsem
sestřenici do našeho lágru, kam jsem těžko trefila i já sama, že si koupim kolu
a přijdu hned taky. Přišla jsem. Dospělí těžko chápali, jak jsem mohla nechat
tříletý dítě bezprizorní v neznámým prostředí a klidně si jít koupit pití,
a začali splašeně pobíhat po lágru a hledat. Naštěstí byla Lucka nepříčetně
uřvaný dítě a tak jsme ji brzy vypátrali v táboře Rumunů, kde ji zrovinka
obdivovali, i ječící, protože měla na hlavě záplavu zlatých prstýnků.



V dalších letech už to nebylo tak zábavný, protože jsem
byla téměř dospělá a krásná a tak několik posledních dovolených s matkou u
moře se neslo v duchu mého prchání za zábavou a chlapama a splašený
pobíhání mý matky po okolí a pátrání po nezvedené dceři.



Pak jsem dospěla, vdala jsem se a bylo po dovolených u moře.
Vzala jsem si lakomce. To za prvně. Za druhý měl z prvního manželství
dceru a tehdá jsme k výjezdu za hranice potřebovali souhlas její matky,
takže jsme nikam nemohli. Po novelizaci zákona o rodině, která umožňovala
rozvedeným rodičům nechat udělat dětem pasy, jsme vyjeli na první dovolenou za
babičkou na Slovensko. Teda ne, že by to nebylo dobrodružný, to bylo, ale radši
jsem to zapomněla.



Další rok jsem si postavila hlavu a řekla jsem: „Letos jedu
k moři“ a muj manžel řek: „Tak jeď, když si na to vyděláš.“ Vydělala jsem
si na to a muj manžel řek: „No ale Martinu vezmeš, doufám, sebou!“ Sakra, to
byl problém, já jsem Martinu měla děsně, fakt děsně ráda, ale její máma hledala
každou, sebemenší příčinu, aby dělala problémy a já vim, že najust, kdybych Martinu
vzala, by se něco stalo a byl by to takovej průser, jakej jsme ještě nezažili. Tak
jsem to bubákovi vysvětlila, potom jsem na to vydělala a vzala jsem ji sebou. A průser nastal.



 



TO BE CONTINUED…



22.09.2012 22:31:46



Komentáře

0 komentářů:

přidat komentář

<< úvod

© 2007 copyright - relevantní autor všech článků jsem jen a jen já blog.txt.cz

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se