ČEKANČÍ BLŮČEK, aneb Zápisky egomaniaka

Jen letmý dotek

Šla s odhalenou hlavou a písnička, která jí
hrála v hlavě, nebyla vůbec žádnej hit. Snad něco hodně starýho,
staršího, než ona. Možná „Zhasněte
lampióny, lampióny…“ to by se do týhle noci hodilo. Pichlavý sněhový
vločky ji pálily v tváři a ona se ani nebránila. Splín, depka, nálada
pod psa. Šla v rozepnutým kabátě, šla rychle a nekoukala ani, kam šlape,
ačkoli měla oči sklopený k zemi.

Už dávno si mohla sednout na autobus, ale bylo jí na vzduchu líp.
Přestala vnímat mráz, kterej jí znecitlivěl ruku na držadle tašky, a
jehly, který se
jí zapichovaly do tváře byly snad i příjemný. „…já chci vidět tmu,
nepřišel, nepřišel…“ ta slova jí v hlavě vytvářela koktejl
se slovy, která pojmenovávala problém, kterej dneska vyvstal.

Políbili se na Petříně a vůbec nebyl květen.
Políbili se někde na cestě nahoru, nebylo to ani u Máchy, ani u Nezvala,
ani u jezírka, bylo to někde na
lavičce, když se jim nedostával dech a sedli si. Políbili se a nebyla
ani tma, ani nesvítilo sluníčko, byl divnej den, jeden z prvních
březnových, už
ne zimních, ale ještě ne jarních, byl obyčejnej a vůbec ne romantickej
den. A přesto se políbili na Petříně a bylo jim fajn. Oběma.



Problém? Che! Byla to pěkná sračka. Vůbec netušila, jak se z tohohle
„problému“ vyhrabe. Zatím ji nenapadala žádná řešení, jen jí to pořád
dunělo v hlavě. Dům, ve kterým bydlela, už dávno přešla. Měla prostě
potřebu pořád jít, ten problém bylo třeba provětrat možná, že
setrvačnost
způsobí, že zustane nakonec někde za ní. A možná, že je línej a nikdy ji
pak už nedoběhne.

Oběhla už celý sídliště a její nohy ji samovolně dovedly zase zpátky
domů. Stála před barákem, kde bydlela už tolik let a dívala se nahoru do
rozsvícených oken. Oklepala se hnusem. Tam už dávno neni doma. Tam, kde
bydlí její manžel.



Cestou se jen několikrát letmo dotkli rukama. Nechytili se, jen se
dotkli. Potom si sedli na tu lavičku. Povídali si. Tak hezky se s nim
povídalo.
Dívala se na něj a poslouchala a když domluvil, udělala to. Prostě ho
potřebovala políbit. A tak mu dala pusu. Jen takovou pusu. Ne úplně
staccato,
ale nebyl to polibek. A pořád se na něj dívala. Byl překvapenej. V očích
měl světlo. Už dávno si všimla, že se mu všechno odráží v očích –
světlo i tma, radost i únava. Usmál se a ona se taky usmála.



Vyndala klíče z kapsy a pomalu šla po schodech nahoru. Nevymyslela, co
bude dělat, jen už věděla, že mohla žít a nenávidět, ale nemohla žít,
nenávidět
a milovat. Pomalu odemkla dveře a vešla.
08.07.2012 20:08:38



Komentáře

0 komentářů:

přidat komentář

<< úvod

© 2007 copyright - relevantní autor všech článků jsem jen a jen já blog.txt.cz

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se